Melánie (27): Zamilovala jsem do muže, který je na vozíku. Jenže on mým citům nevěří

Prošla jsem docela přísnou výchovou, rodiče dbali na to, aby ze mě byl slušný a poctivý člověk. Nic jsem nedostala zadarmo. Když jsem chtěla nějakou hračku, musela jsem si ji nejdřív zasloužit nebo si počkat do narozenin. Matka byla obzvlášť přísná, učila mě, abych nikdy lidi nesoudila na první pohled a nedala nikdy na předsudky. Myslím, že dnes jim patří veliké díky, protože jsem poctivý a slušný člověk.

Mohlo by Vás zajímat:

Aleš (28): Přítelkyně si myslí, že umí zpívat. Já to její krákorání ale nemůžu poslouchat

Láska na vozíčku

Střední školu jsem zvládla na výbornou. Jelikož jsem chtěla pracovat jako zdravotní sestra v nemocnici, rozhodla jsem se ještě pro další studium tohoto oboru. Po studiích jsem si našla místo v naší nemocnici a práce mě neskutečně bavila. Naplňoval mě kontakt s lidmi, možnost jim pomoci, ulevit.

Jednou jsem na chodbě potkala muže, který mohl být stejně starý jako já, byl na vozíčku a upadl mu telefon na zem. Složitě se pro něj natahoval, tak jsem mu ho podala a usmála se.

Místo obyčejného děkuji na mě spustil, že by si ho podal sám, že není ještě úplně nemohoucí. Nevím proč, ale v tu chvíli mě to rozesmálo a jak asi to nečekal, začal se smát také. Byl velmi přitažlivý, měl zelené oči, blond vlasy a krásný úsměv. Jmenoval se Libor.

Mohlo by Vás zajímat:

Ludmila (50): Manžel měl mozkovou mrtvici. Slib mi nedovoluje odejít, ale jsem na dně

Pozval mě na kávu z automatu, což mi přišlo dost legrační. Chvíli jsme si povídali o všem a přitom o ničem a mně se velmi líbil.

Zavtipkovala jsem, že když už jsem podala mobil, mohl by mi na něj dát číslo, abych mu mohla zavolat. Znejistěl, ale číslo mi nakonec dal.  Večer jsem mu napsala zprávu, kdy se sejdeme, šla jsem na to přímo, nechtěla jsem nic skrývat. Sešli jsme se za dva dny.

On sám s tím nebyl smířený

Šli jsme se projít, on tedy jel, ale mně skutečnost, že je na vozíku, nijak nevadila. On na to ale nestále upozorňoval. Scházeli jsme se asi měsíc a já se až po uši zamilovala, jen jsem chtěla, aby přestal řešit to, že je na vozíku.

Pozvala jsem ho k sobě na večeři a doufala, že už chápe, že ho mám ráda. Zkusila jsem romantiku, svíčky, přítmí a doufala, že už pookřeje. Večer dopadl katastrofou, protože sotva jsme dojeli a já si k němu sedla na klín a začala ho líbat, začal odporovat, že nepotřebuje žádnou milost a slitování, jen proto, že je na vozíku. Nechápala jsem to, nic takového jsem si ani nemyslela.

Mohlo by Vás zajímat:

Jiří (35): V zaměstnání jsem se zastal bývalého vedoucího. Teď jsem bez práce

Řekl mi, ať ho nechám být a odjel vztekle pryč. Volala jsem mu od té doby asi stokrát, psala zprávy, že ho miluji takového, jaký je. Zdá se, že jediný, kdo v tom vidí problém, je on sám. Já mohu jen čekat.

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.