Jana se zlobí na svého manžela, který se odmítá zapojit do rodinných aktivit. Mají dvě děti, které znají svého otce jen na gauči u televize. Moc by si přála, aby se to změnilo.
Jak se zdá, každý z nás měl jiné představy o tom, co to znamená mít rodinu. Manžel Vítězslav (38) není schopen s dětmi někam jít. Pokud je někam nevezmu já, sedí doma. Když jsem mu řekla, že by s nimi měl trávit víc času, pomalu se urazil.
První tři roky jsem s dětmi byla jen já
Syn Martin (7) byl plánované dítě. Jeho mladší sestra Věrka (5) přišla nečekaně, nicméně ji milujeme stejně jako Martina. Začátky s dětmi nebyly zrovna lehké. Obě po narození téměř půl roku jen brečely. Žádné příjemné emoce jsem na mateřské neprožívala. Lépe bylo, když povyrostly, a hlavně, když začaly mluvit.
Jakmile dokázaly říct, co je bolí nebo co potřebují, byl život hned jednodušší. Už tolik neplakaly a dalo se s nimi podnikat dost věcí. Nejvíce jsme ze začátku navštěvovaly herničky. Tam se děti vždycky náležitě vyřádily, a pak byl doma klid. Já si tam vypila teplou kávu a pokecala s maminkami. Později jsem s dětmi dokonce začala chodit pravidelně plavat.
Dalo by se říct, že první tři roky jejich života jsem s nimi byla jen já. Vítek se oháněl tím, že na naši zábavu nemá čas, protože vydělává za dva. Měla jsem pro to pochopení a nenutila ho do společných aktivit. Když jsem i já nastoupila do práce, doufala jsem, že se Vítek trochu uvolní, co se týče peněz, a začne s námi také někam jezdit.
Manžel s námi odmítá trávit volný čas
To jsem se ale šeredně spletla. Martin chodí do školy, Věrka do školky a jsou každý den kolem třetí hodiny doma. Vyzvedávám je samozřejmě já. Někdy jedeme rovnou domů, jindy se snažím něco vymyslet. Nejhorší jsou asi víkendy. Chtějí něco zažít a vlastně ani já nechci sedět doma. Za celý pracovní týden jsem ráda, že můžeme vypadnout.
Začala jsem do toho zapojovat i manžela. Ten je z toho ale otrávený až na půdu. ,,Do bazénu?“ protočí panenky. ,,Tak vymysli něco ty, mně je to jedno,“ oponuji. ,,Já bych byl nejradši doma. Děti si můžou hrát a já se dívat na televizi,“ odvětí pokaždé. A mě to hrozně štve. Děti jsou malé jenom jednou.
Chci, aby něco zažily, viděly. Pro něj je hrozný problém i návštěva zoo. Vadí mu, že to zabere půlku dne. Už nevidí to, jak jsou děti šťastné. Jak pobíhají mezi zvířaty a sbírají nové informace. Dlouho jsem se snažila, aby se zapojil, ale už na to kašlu. To jemu utíká dětství jeho potomků.
Manželovi u televize uniká jejich dětství
Děti celkově inklinují ke mně. S každou zvídavou otázkou jdou rovnou za mnou. Chodí s návrhy, kam pojedeme příště. Vítka už do našich aktivit nezahrnují. Vědí, že by nejel a kdyby náhodou jo, tak že bude otrávený a znuděný. Myslím, že Vítek vůbec nevěděl, co to znamená mít děti. Že se jim člověk musí věnovat, vzdělávat je a být s nimi.
Takže já s dětmi každý víkend obrážím parky, herny a bazény, zatímco Vítek leží doma na gauči a libuje si, jak je spokojený. Myslím, že se jednoho dne bude ještě hodně divit. Už jsem se nad to povznesla, ale občas mi to je líto. Nedávno jsme v kině potkali rodinu, jako jsme my. Jen s tím rozdílem, že s nimi byl i tatínek. Držel děti za ručičky a užíval si, že patří do jejich života. To se nám nemůže stát.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.