Jarmila (40): Mám autistické dítě. Někdy se nenávidím za své myšlenky

Když jsme s Davidem zjistili, že čekáme miminko, nebyla jsem to já, kdo se první rozplakal, ale David. Byl tak šťastný a těšil se jak malý kluk. Já si užívala rostoucí bříško a všechny kontroly byly v pořádku. Narodila se nám Zuzanka a všechno se zdálo být v pořádku. První rok se projevovala jako normální miminko, i doktorka říkala, že je v pořádku. Ale kolem patnácti měsíců se začala stavět na nohy, a to už mi přišlo zvláštní. Začala jsem najednou pozorovat, že si přestává normálně hrát, nejevila o nic zájem a chovala se podivně, kousala se třeba do ruky.

Mohlo by Vás zajímat:

Katka (32): Vymyslela jsem si nemoc, abych měla klid od dětí. Pak jsem skutečně onemocněla

Byla to rána

Ve čtyřech letech byl u ní diagnostikován dětský autismus. Hrozně jsem to obrečela a manžel z toho byl na prášky. Pořád se bál, že to nezvládneme, ale snažila jsem se zůstat kvůli němu a kvůli malé silná. Našla jsem si komunitu lidí, kteří mají děti se stejným postižením, a četla jsem neustále nové a nové informace. Zuzanka docházela ke skvělé doktorce a dostala léky. Přizpůsobila jsem jí celý život a snažila se jí vše ulehčit.

Když jí bylo jedenáct, narodila se jí ještě sestra Adélka. Měla jsem obavy z toho, jak zvládne křik miminka a jestli ji vůbec přijme, ale Zuzka byla v pohodě. Dlouho jsme ji připravovali na to, že chceme, aby měla sourozence, první rok ho sice ignorovala, ale pak se spřátelily. Adélka je naštěstí zdravá a hodně mi pomáhá.

Teď je Zuzce patnáct, ale mentálně je tak na čtyřech letech. Je ale komunikativní, i když svým vlastním způsobem. Kohokoliv potkáme, tak se ho ptá, jak se jmenuje a jak se jmenují ostatní členové rodiny, pamatuje si to, a i po několika letech je schopna říct, kdo to byl a jak se jmenovala celá jeho rodina.

Mohlo by Vás zajímat:

Miriam (45): Dcera propadla drogám, já odešla z práce a vychovávám její miminko

Nenávidím se za to

Nejhorší ovšem je, když Zuzku zničehonic popadne amok. Jednou jsem musela jít s Adélkou k doktorce a poprosila jsem mámu, aby Zuzku pohlídala. Po půl hodině volala, že musím přijet, protože Zuzka se přestala ovládat a vytáhla na ni nůž a vidličku. Zděsila jsem se, když jsem si uvědomila, že přemýšlím o tom, že by bylo lepší, kdyby se nenarodila. Že by ani ona netrpěla, nejen my, ale pak se mi z těch myšlenek chce brečet a nenávidím se. Ona to tak nevnímá, je šťastná a má svůj svět.

David přišel s nápadem, že bychom ji dali do týdenního stacionáře, který se zaměřuje na autisty a spolupracuje se speciální školou. Brečel jsem, že se jí chce zbavit, ale uklidňoval mě, že to tak není. Bral by to jako internát, o víkendu by byla s námi doma. Jen jsou tam vyškolení lidé, kteří by jí pomáhali v dalším rozvoji. Zatím jsem to zamítla, nedovedu si představit, že bych ji dala pryč. Ale když minule začala vyvádět v tramvaji a kopat do sedaček, popadla mě taková beznaděj, že jsem ji tam chtěla odvézt ještě ten den. Jsou to muka, ale převažují dobré dny. Snažím se to brát tak, jak to je.

Mohlo by Vás zajímat:

Táňa (45): Přála bych si ještě miminko. Manžel mi ale řekl něco strašného

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Pokud máte i vy zkušenost, která vás zasáhla, a chtěli byste se s ní svěřit, napište na redakce@lifee.cz.