Jaroslava (42): Sama bych to tu nezvládla. Proto jsem si přivolala zpět mrtvého manžela

Manžel nežije přes dva roky. Mně to ale přijde jako včera, kdy jsme spolu naposledy seděli na balkóně a popíjeli kávu při západu slunce. Těšně po jeho smrti jsem si zahrávala s myšlenkou to také ukončit. Bolest a stesk umí s člověkem pořádně zacloumat.

Mohlo by Vás zajímat:

Slávek (44): Přestěhovali jsme se do domu po tchánovi. Dějí se nám tam zvláštní věci

Bolest ze ztráty manžela

Ten pocit samoty je ubíjející. Už nikdy si nezvyknu na to, že odemykám dveře, za kterými mě nevítá Pavel. Jestli jsem někoho skutečně milovala, byl to právě on. Díkybohu mě ale nenechal o samotě příliš dlouho. Když v nemocnici podlehl svým zraněním, netrvalo ani dvacet čtyři hodin a přišel za mnou.

Ležela jsem u nás v posteli a brečela. Pláč bylo to jediné, na co jsem se zmohla. V jednu chvíli jsem ucítila známé prohnutí matrace. Ležela jsem tváří ke zdi, ale to, že si za mnou někdo lehá a objímá mě, jsem bezpečně poznala. Během několika málo minut mi bylo dobře. Cítila jsem teplo. Cítila jsem Pavla. Neotáčela jsem se, jen jsem si ten pocit užívala plnými doušky. Vždy jsme usínali v objetí.

Kdykoliv se doma něco rozbilo, Pavel šel a opravil to. Jako na potvoru mě zlobily poblikávající žárovky. Bylo na čase, abych je vyměnila. Vždy jsem sice na Pavla koukala, jak to dělá, ale to neznamenalo, že to svedu. Za pokus nic nedáš, povzbuzovala jsem se. Legrace byla, že i když jsem žárovky vyměnila, stále poblikávaly. Já jsem si jen povzdechla: „Kéž bys tu byl Pavel.“

Mohlo by Vás zajímat:

Romana (23): Po mámině smrti jsem hledala útěchu v lese. Málem mě to stálo život

Vyslyšel moje prosby

Jako zázrakem žárovka o pár minut později svítila. V té době jsem to ještě nepřisuzovala nějaké vyšší moci. Horší to bylo, když mě začalo zlobit auto. Olej dokázal Pavel vždy vyměnit sám. Já jsem musela oslovit servis. Současně mě dlouhodobě trápila parkovací světla. Požádala jsem tedy mechanika, aby je vyměnil. Auto jsem si převzala, ale sotva jsem parkovala v garáži, všimla jsem si, že svití jen jedno.

Dostavil se pocit absolutní bezmoci. „Tohle jsi vždycky dělal ty, Pavle. Jsem bez tebe úplně neschopná,“ pronesla jsem do ticha. Podlehla jsem sebelítosti a smutku. Odevzdaně jsem položila hlavu na volant a vedla monolog. „Jsem na všechno tak sama. Bez tebe můj život nemá smysl. Vždyť já nejsem schopná vyměnit žárovku doma, natož u auta,“ posteskla jsem si.

Ráno, když jsem do auta sedla, jsem se nestačila divit. Parkovací světla opět fungovala. Hned jsem měla lepší náladu. „Že by mě Pavel vyslechl?“ nadhodila jsem otázku. Začala jsem se na zesnulého manžela obracet čím dál častěji. Možná to bude znít hloupě, ale prosila jsem ho, aby mi držel parkovací místo u budovy, kde pracuji.

Mohlo by Vás zajímat:

Romana (36): Zoufalé volání mého zemřelého otce mě děsilo. Nakonec jsem našla způsob, jak jeho duši dopřát klid

Už věřím na posmrtný život

Boj o místo na zaparkování jsem tam sváděla den co den. Pokud jsem místo nenašla, musela jsem parkovat skoro kilometr od práce. V autě jsem jen nadhodila: „Kéž by bylo u práce možné zaparkovat.“ Pokud jsem tuto větu pronesla cestou do práce, vždy jsem místo našla. Pokud jsem byla v časovém presu a přání nevyřkla, musela jsem parkovat daleko.

Pochopila jsem, že i když už Pavel není mezi živými, vnímá mě ze svého světa. Když mi neteř Blanka jednou řekla, že za ní Pavel chodí společně se zesnulým strýcem, měla jsem jasno. Něco jako posmrtný život existuje. Nevím, jak běží čas v duchovním světě, ale co vím jistě, že po smrti měníme jen formu existence. S takovou myšlenkou dokážu žít.

Mohlo by Vás zajímat:

Maruška (21): S babičkou jsme se domluvily, že mi dá znamení, až jednoho dne zemře. Svůj slib splnila

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.