Judita (25): Tátův oblíbený hrníček se v noci rozpadl vejpůl. Věřím, že to byl jeho pozdrav z onoho světa

Už jsem slyšela o tom, že se duše zemřelého člověka může vracet zpátky na zem. Jen mě nikdy nenapadlo, že se to stane i mě. Během jednoho večera se ve vitríně rozpůlil tátův hrníček. Vzhledem k tomu, že už dva roky nežije, věřím, že mě přišel pozdravit.

Mohlo by Vás zajímat:

Bernardeta (26): V domě mých rodičů straší, ale jsem jediná, kdo si to myslí

Táta odešel bez rozloučení

Taťka byl sice přísný, ale milující člověk. Měl rád, když měly věci řád a vše šlapalo jako hodinky. Mě i bratra vychovával tak, aby z nás byli slušní lidé. A to se mu myslím podařilo. Když nám jednoho dne volal jeho kolega, že táta dostal infarkt a leží v nemocnici, dostala jsem o něj strach. Říkala jsem si ale, že někdo tak silný jako táta to určitě zvládne.

Jenže nezvládl. Přidaly se další komplikace a táta po třech dnech v nemocnici zemřel. Bez rozloučení a dalších rad do života. Všechny nás to zdrtilo. Přišlo to tak rychle a nečekaně. Až do pohřbu jsem si myslela, že je to jen hloupý vtip. Když jsem ho však spatřila v rakvi, jak tam tak odevzdaně leží, došlo mi, že je vážně konec.

Mamka se po pohřbu často ptala, kdy se na nás táta přijde podívat. Jako jediná věřila, že se duše vracejí ke svým milým. Nechtěla jsem ji ranit, a tak jsem na oko dělala, že věřím také. V hloubi duši jsem však věděla, že otcovou smrtí to skončilo. A to jednou provždy, bez možnosti ho ještě někdy vidět.

Mohlo by Vás zajímat:

Erika (28): Rok po smrti rodičů jsem zažila neobvyklé setkání. Teď už vím, že jsou stále s námi

Ve vitríně se rozpůlil otcův porcelánový hrníček

Mamka zůstala bydlet v jejich bytě. Ze začátku nestála o návštěvy. Prosila o prostor, aby se s tím vypořádala po svém. Scházeli jsme se s ní dál, ale vždy mimo bytu. Trvalo to dva roky. Po celou tu dobu nemohl nikdo jiný do bytu vstoupit. Jednoho dne řekla: „Už asi vážně nepřijde. Můžete za mnou zase jezdit." Tehdy mi jí bylo líto.

Při první příležitosti jsem u ní chtěla přespat. Udělala jsem nám večeři a společně jsme na tátu vzpomínaly. Mamka si šla v deset hodin lehnout a já zůstala ještě u televize. Psala jsem si se svým přítelem zprávy na dobrou noc. Během toho se ve vitríně naproti ozvala rána, jako když se tříští sklo. Položila jsem telefon a dívala se do vitríny.

V jejím odlesku jsem na malý okamžik spatřila postavu. Pouze se mihla kolem. Vstala jsem, že se do vitríny podívám. Byly v ní vyskládané keramické a porcelánové „cetky". A mezi nimi i otcův oblíbený hrníček na čaj. Mamka ho podle všeho uložila mezi starožitnosti. Když jsem ho chtěla vzít do ruky, byl vejpůl. Napadlo mě, že to byla ta rána, kterou jsem slyšela.

Mohlo by Vás zajímat:

Naďa (22): Moje milovaná babička se vrátila, aby splnila starý slib. Věřím, že to nebylo poslední setkání

Věřím, že mě přišel táta pozdravit

Řez byl čistý a přesný. Nechápala jsem, jak je to možné. Jak se porcelán sám od sebe rozbije, aniž by tomu pomohla lidská ruka. Táta, proběhlo mi hlavou. On byl ta postava! S hrníčkem v ruce jsem usedla zpět do křesla, zavřela oči a vzpomínala na něj se slzami v očích.

Probudila jsem se až k ránu. Hrníček byl zase celý. Měla jsem v plánu, že to řeknu mamce. Určitě by byla ráda, že její víra v posmrtný život nebyla marná. Jenže teď už nemám důkaz. Mohu udělat jen to, že budu věřit. Stejně jako věřila mamka. A měla pravdu. Posmrtný život existuje.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Drahomila (26): Babička měla moc ráda svou chalupu. Dodnes se tam zjevuje a říká, že máme vymalovat

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.