Judita (32): Deset let jsem žila v depresích. Zachránil mě člověk, od kterého bych to nečekala

Těžko se mi o tom píše, ale možná mi to pomůže. Před deseti lety se mi zabil přítel. Roman byl mou spřízněnou duší, mé druhé já. Když zemřel, upadla jsem do depresí. Nevěřila jsem, že bych se z toho někdy dostala. A už vůbec ne tomu, že mi pomůže úplně cizí člověk.

Mohlo by Vás zajímat:

Stela (29): Zesnulý táta mi chce vzít mamku. Nebýt mé předtuchy, vyšlo by mu to

Dýchala jsem jen díky vzpomínkám

Šlo o skok padákem. Byl to dárek, který si Roman moc přál, a já mu ho splnila. Skočit s ním jsem odmítla, čehož dnes trochu lituji. Umřeli bychom spolu. Když se zabil, upadla jsem do depresí. Uzavřela jsem se sama do sebe. Nic mi najednou nešlo. Vstát z postele, jíst, pít, dýchat. Často jsem chodila na to místo, kde skonal, a přemýšlela, zda skočit.

Rodina se ze všech sil snažila mi pomoct. Vozili mě k psychologům, ti mě posílali k psychiatrům. Ti se mi snažili nacpat antidepresiva. Vyhodili mě z práce, protože jsem byla nesoustředěná. Nebýt rodiny, která mě deset let živila, zjevně bych v tom bytě shnila. Možná ani ne v bytě, ale někde na ulici, protože za mě platili i nájemné.

Nedokážu už přesně popsat, co se mi odehrávalo v hlavě. Celé dny jsem ležela a v myšlenkách se snažila být s Romanem. Dýchala jsem jen díky vzpomínkám a svému vnitřnímu světu, ve kterém byl ON. Občas jsem měla i světlé dny, kdy jsem vyšla do ulic. Vždycky jsem si slíbila, že si najdu práci, rodině splatím dluh a začnu zase žít. Jenže domů jsem se vždy vrátila s tímtéž. S přáním zemřít.

Mohlo by Vás zajímat:

Čeněk (28): Víra v něco víc se mi vyplatila, díky ní komunikuji se zesnulým tátou. A nejen já

Bezdomovec poznal moje vnitřní trápení

Jednou ale moje vycházka dopadla jinak. Bloudila jsem ulicemi a snažila jsem se co nejvíc vyhýbat lidem. Zacházela jsem do uliček, kam se běžní smrtelníci bojí. Právě v jedné z nich jsem narazila na cizího muže. ,,Musíš ho nechat jít, jinak se z toho nikdy nedostaneš,“ pronesl, když jsem kolem něj prošla. Byl to muž bez domova, který ležel na papírové krabici.

,,Co prosím?“ otočila jsem se k němu. ,,Máš ho k sobě připoutaného, proto trpíš. Jeho duše je s tebou. Musíš ho nechat jít,“ zopakoval. ,,Nevím, o čem to mluvíte,“ odsekla jsem a šla pryč. Doma jsem přemýšlela nad tím, co tím ten muž myslel. ,,Mluvil o Romanovi? Jak by to věděl? Vždyť mě nezná. Byl to nějaký blázen,“ odpovídala jsem si na otázky.

Jenže mi to nedalo a za pár dní jsem šla do uličky znovu. ,,Já věděl, že ještě přijdeš,“ promluvil. ,,Když se odhodláš přerušit to pouto, máš ještě šanci začít znovu,“ pokračoval. ,,O čem mluvíte?“ nechápala jsem. ,,Jsi šťastná?“ zeptal se a hned pokračoval. ,,Nejsi,“ odpověděl si sám. ,,Pouto je silné, cítím to. Chápu tvoji bolest. Kdysi jsem také něco takového zažil. Podívej se, kde jsem skončil,“ dodal.

Mohlo by Vás zajímat:

Natálie (39): Podařilo se mi spojit s tragicky zesnulým manželem. Zadarmo to ale nebylo

Dostala jsem šanci začít znovu

Naštvaná, že něco tuší, jsem opět odešla. Zvědavost mi ale nedala a znovu jsem za ním za pár týdnů vyrazila. ,,Jsi rozhodnutá? Zničíme ten zdroj psychických traumat?“ nabídl mi a já se ocitla na rozcestí. ,,Takže už s ním nebudu nikdy promlouvat? Už nikdy neucítím jeho přítomnost jako teď? Já to vím, že je se mnou,“ přiznala jsem se.

Další několik měsíců jsem v sobě hledala odvahu se od Romana odpoutat. Onen muž z ulice mi pomohl. Stačilo pár sezení na jeho krabici a já znovu spatřila světlo života. Toho muže už jsem nikdy neviděla, ale budu mu do smrti vděčná. Nebýt jeho, zjevně bych své temnotě propadla úplně.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Ingrid (18): Během noci na chalupě mě vzbudila rána do hlavy. Pak jsem zažila něco děsivého

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.