Karla se nemohla dočkat, až rodičům oznámí, že se bude vdávat. Pozvala svého snoubence na oběd. Kdyby jen tušila, jak to celé skončí, možná by se lépe připravila.
Vždycky jsem snila o tom, že budu pár let žít v Londýně. Byla jsem zvědavá, zda je takový, jak se o něm vypráví. Právě tam jsem poznala svého budoucího manžela Eduarda.
Přítel mě požádal o ruku
Měla jsem v Londýně kamarádku, která mi v začátcích se vším pomohla. Nějaký čas jsem bydlela u ní. Dohodila mi práci v jednom skladu, kde jsem nepotřebovala perfektní angličtinu. Stačila ta moje lámaná. Pokud žijete v jiném státě, okolnosti vás donutí se jazyk naučit. To byl i můj případ. Po šesti letech, co jsem žila v Británii, jsem hovořila skoro jako rodilý mluvčí.
Po roce mého londýnského angažmá jsem potkala Edu. Kamarádka mě vzala do jednoho vyhlášeného baru, kde Eduard seděl v hloučku mužů. Seznámili jsme se tak, že jsem zakopla o jeho nohu, kterou měl vystrčenou do uličky. „Oh, sorry,“ omluvila jsem se. On se usmál a odpověděl: „Na mě můžeš mluvit česky, krásko.“
Netrvalo dlouho a stal se z nás pár. Po nějaké době jsem se přestěhovala k němu. On v Londýně pracoval. Plánoval ale, že se jednou vrátí do Čech. Já jsem byla připravena jít s ním. Byl to on, s kým jsem chtěla zestárnout. Po pěti letech našeho vztahu mě požádal o ruku. Současně s tím propukla pandemie koronaviru, takže bylo bezpečnější vrátit se do Čech.
Andrea (27): Pár hodin před svatbou mi přítel nechtěně prozradil něco hrozného
Chtěla jsem ho představit rodičům
Nemohla jsem se dočkat, až Edu představím rodičům. A hlavně, až obléknu svatební šaty. Naše první kroky proto vedly domů. Nejprve jsme každý zašli ke svým rodičům. Za pár dní jsem Eduarda pozvala k nám na oběd. Naši už věděli, že jim hodlám někoho představit. Eda byl zdvořilý. Matce koupil velkou kytici a tátovi whisky. Oběd proběhl v naprosté pohodě.
Pak se ale táta zeptal Edy: „Komu vlastně fandíš ve fotbale?“ Snoubenec řekl, že pražským Bohemians. A pak se rozpovídal, jak se svým tátou chodil do Ďolíčku, už když mu bylo pět let. „Na Bohemce mají nejlepší klobásy,“ pochvaloval si. Na tátovi bylo znát, jak se mu Edovo vyprávění nelíbí. S mámou jsme věděly, že jeho srdce patří Slavii.
„To sis teda nevybral dobrej mančaft. Ti kluci zelení to proti nám nemají jednoduchý. Většinu zápasů prohrají,“ smál se táta Edovi. Přítel se nechtěl hádat, ale nemohl mého otce nechat házet špínu na svůj oblíbený klub. Nakonec u stolu zůstali jen táta s Edou. Neměla jsem z toho dobrý pocit. On je otec docela hádavý, co se fotbalu týče. A věřím, že ani Eda si nic nenechá líbit.
Táta nechce v rodině bohemáka
Mamka mě uklidňovala, že není třeba se bát. Jenže za hodinu jsme z kuchyně slyšely tátův křik. Šly jsme ho společně usměrnit. Máma chtěla změnit téma, a tak se začala Edy ptát, co v Londýně vlastně dělal. Ten byl ale pěkně v ráži, protože mu táta řekl něco, co bude dlouho rozdýchávat. Bohemka podle něj nepaří do fotbalového světa.
Já jsem to už nevydržela. Stoupla jsem si a nahlas jsem řekla: „Mami, tati, my se budeme brát.“ Zatímco mamka mě objala a gratulovala mi, s otcem to bylo horší. Bouchnul do stolu a zařval: „Jeho si vzít nesmíš. Nesnesu v rodině bohemáka. To jedině, že začne fandit pořádnému klubu!“ Eda se sebral, dal mi pusu a odjel. Nedivím se mu. Tátovi jsem vynadala: „Vezmu si ho, i kdyby byl sparťan. Tak se s tím smiř!“ Zda šel táta do mdlob, to netuším. Já jsem běžela za Edou, aby vůbec nějaká svatba byla.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.