Kateřina (29): Když je člověk dospělý, některým věcem zkrátka nevěří. Díky své dceři se na svět dívám jinak

Jsem matkou pětileté Hanky. Mrzí mě jedna věc, a to ta, že já už matku nemám. Před šesti lety zemřela. Doufám, že se na vnučku dívá seshora.

Mohlo by Vás zajímat:

Božena (63): Vnuk prý mluví s mým zemřelým manželem. Nevěřila jsem mu, jenže se stalo něco zvláštního

S dítětem na hřbitov

První rok po smrti milované maminky, jsem jezdila na hřbitov třikrát do měsíce. Stále jsem nemohla uvěřit tomu, že je maminka nadobro pryč. Odešla ze dne na den, když ji srazilo auto. Těžko se s takovou tragédii člověk smíří. Když jsem po čase zjistila, že jsem těhotná, věděla jsem, že mi začíná nový život.

Stesk po mamince vyměnily pocity štěstí a radosti z miminka. Narodila se nám dcera Hanka. Ze začátku nebylo tolik času jezdit za matkou na hřbitov. Omezila jsem dočasně návštěvy jednou do měsíce. Cítila jsem se velmi provinile, ale jinak to nešlo. Když byly Haničce tři roky, rozhodla jsem se, že ji vezmu na hřbitov s sebou.

Byla příliš malá na to, abych jí vysvětlila, kam přesně jedeme a kdo na hřbitově vlastně „žije“. Když jsem otevřela bránu hřbitova, řekla jsem: „Tady musíme být potichu, je to posvátné místo. Nesmíš tu křičet, ano?“ Hanka kývala hlavou na souhlas.

Mohlo by Vás zajímat:

Karolína (26): Večerní focení na hřbitově změnilo můj pohled na zmrtvýchvstání

Viděla něco, co já ne

Šly jsme kamennou cestou k rodinnému hrobu, když vtom mě Hanička zatahala za ruku a pověděla: „Mami, co je to za lidi?“ Rozhlédla jsem se kolem sebe a viděla dvě osoby. „To jsou lidé, kteří jdou stejně jako my pozdravit své milované. Zapálí svíčku nebo položí kytku na hrobeček, víš.“ Hanka vypadala ale velmi vyděšeně.

„Já se tady ale bojím, ty lidi mě děsí, vypadají divně,“ pokračovala. Položila jsem matce květinu na hrob a rozhodla jsem se, že návštěvu raději ukončíme. Dokud jsme byly na půdě hřbitova, dcera se chovala velmi plaše. Očima těkala sem tam. Chvílemi jsem měla i pocit, jako kdyby se snažila někomu vyhnout. Přitom se zdálo, že jsme na hřbitově skoro samy.

S další takovou návštěvou jsem se rozhodla počkat, než bude dcera starší. Minimálně další rok jsem tedy jezdila sama. Po čtvrtých narozeninách se mě zeptala, jestli může jet za babičkou se mnou. Vzhledem k tomu, že s tím přišla sama, souhlasila jsem. Ale jako kdybychom se vrátily o rok zpět. Hned se mě ptala, proč je na hřbitově tolik lidí.

Mohlo by Vás zajímat:

Šarlota (36): Kamarádka mi několikrát vyložila tarotové karty. Jedna se neustále opakovala

Nepoužitelný dar

Kolem nás nebylo ani živáčka. „Já ale nikoho nevidím,“ řekla jsem. Hanka prstem začala ukazovat pár metrů před sebe. „Tamhle, mami, tam jsou lidi a tamhle taky,“ řekla a ukázala zase o kus dál. Já nikoho neviděla. Přece jenom byla o rok starší, a tak měla lepší vyjadřovací schopnosti. Tak jsem se jí zeptala. „Jak ti lidé vypadají?“ „Nejsou jako my. Jsou průhlední, nemají moc barvu a jde z nich strach,“ zašeptala.

Dcera viděla mrtvé. Napadlo mě jediné. Aby zjistila, jestli je mezi nimi i má maminka. Věděla, jak babička vypadala. Viděla ji na fotkách. Šly jsme tedy blíže k místu, kde údajně byli lidé. Hanička se chovala tak, jako kdyby se prodírala davem.

Přišla zklamaná, že tvář babičky nevidí. Když už jsme odcházely, naposledy se otočila. Usmála se a já jsem věděla, že už babičku spatřila. „Mami, je tam, vidím ji. Mává nám.“ Je to pro mě nepochopitelné, že něco takového vidí,  a to jsem dospělá. Co se honí v hlavě mé dcery, o tom nemám zdání.

Mohlo by Vás zajímat:

Hana (29): Po smrti babičky se mi o ní stále zdálo. Teď se mi snaží něco sdělit

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.