Klára (35): Natolik jsem toužila mít zesnulou dceru doma, že jsem ignorovala i její úpěnlivou prosbu ze záhrobí

Když se Dáša narodila, změnil se mi život. Hormony jely na plné obrátky. Roky, které jsem se svojí dcerou stihla strávit, byly těmi nejkrásnějšími v mém životě. Nikdy bych nevěřila, že zrovna nás potká taková tragédie.

Mohlo by Vás zajímat:

Hedvika (36): Tragicky zesnulá dcera nám přišla říct, abychom měli ještě dítě. Prý se do něj převtělí

Ze dne na den jsme přišli o dceru

S manželem Ondrou (39) jsme pro naši holčičku dělali první poslední. Chtěli jsme, aby měla co nejvíce vzpomínek. Jezdili jsme tedy často na vodu nebo stanovat. Když s námi byla poprvé u moře, oči jí zářily štěstím. Roky plynuly a Dáša měla nastoupit do první třídy. Byla to chytrá holčička. Byla jsem přesvědčená, že v životě dokáže velké věci.

Jedno sobotní ráno jsme se chystali na výlet. Já v kuchyni připravovala jídlo na cestu a Dáša si hrála před domem s míčem. Ten jí v jednu chvíli skočil přes plot. Aniž by se rozhlédla, rozběhla se za ním. Skočila přímo pod kola jedoucímu vozidlu. Otevřeným oknem jsem jen slyšela kvílení brzd a Dášin jekot.

Běžela jsem k ní. Ležela bezvládně na silnici. Všude kolem byla krev. Řidič vozidla se ji snažil oživit. Já volala záchrannou službu. V hlavě mi ale stále zněl ten šílený řev. Na žádný výlet jsme nejeli. Tři dny jsme čekali na telefonu s nadějí, že všechno dobře dopadne. To se bohužel nestalo. Dáša zemřela. Najednou prostě nebyla.

Mohlo by Vás zajímat:

Dana (29): Syn měl k narozeninám hodně neobvyklé přání. To se mu vyplnilo

Urnu s jejím popelem jsem chtěla mít doma

V domě bylo hrobové ticho. Já jen seděla na posteli a brečela. ,,Kde je moje holčička?" ptala jsem se pořád dokola. Na mně s manželem bylo, abychom připravili pohřeb. Ten týden do jeho konání jsem nevěděla, která bije. To ticho mě ničilo. Žádný dětský smích, nic. Jen ticho. Když se nás v pohřební službě zeptali, kde bude Dáša pochována, řekla jsem, že ji chci domů.

Ondra s tím nesouhlasil. Přišlo mu to morbidní. Tvrdil, že by to tak Dáša nechtěla. ,,Bylo to dítě. O ničem takovém nestihla přemýšlet,“ prosazovala jsem si svoji. Manžel mi to nechtěl dělat těžší, takže mi vyhověl. Týden po pohřbu jsme si mohli urnu vyzvednout. Nesla jsem si ji domů jako poklad. Chtěla jsem ji dát do Dášina pokoje vedle fotky na poličce.

Už první noc, co jsme měli urnu doma, jsem Dášu slyšela. Po domě se rozléhal onen jekot ze dne, kdy zemřela. Zacpávala jsem si uši, protože se mi v tu chvíli všechno vrátilo. Vzbudila jsem Ondru. Ten nic neslyšel. Myslel si, že jsem z celé situace tak rozrušená, že blouzním, a dal mi prášky na spaní.

Mohlo by Vás zajímat:

Laura (31): Sestra mi chtěla ukázat přízrak, který řádí u nich na hřbitově. Prvotní zklamání se změnilo v děs

Manžel rozhodl, že urna musí pryč

Ráno odešel do práce. Já měla neplacené volno. Nedokázala jsem jít mezi lidi, odpovídat na otázky a odrážet srdceryvné pohledy. Uvařila jsem si čaj a usedla na gauč. Opět jsem z dětského pokoje slyšela Dášu. Šeptala: ,,Maminko, musíš mě odnést na hřbitov.“ Nedokázala jsem přesně rozluštit, zda ji skutečně slyším, nebo mi její slova jen zní v hlavě.

Měsíc za měsícem jsem propadala stále většímu zoufalství. Noci jsem trávila v jejím pokoji a utápěla se v hlase, který jsem slyšela. Ondra mě nutil, abych zašla k psychologovi. Odmítala jsem svoji bolest líčit cizí osobě. Navrhl tedy něco jiného. ,,Musíme dát urnu pryč. Moc tě o to prosím. Pohřbíme ji k tvojí matce,“ naléhal. Nakonec jsem souhlasila. Zjevně měl manžel pravdu. Od té chvíle jsem už Dášu neslyšela. Po roce se mi dokonce podařilo znovu otěhotnět. Nikdy ale na naši holčičku nezapomenu.

Mohlo by Vás zajímat:

Libuše (32): Ve snu se mi zjevila zesnulá maminka. Přišla mě varovat před hrozícím nebezpečím

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.