Květin děda často chodil pomáhat muži, o kterém se říkalo, že má nadpřirozené schopnosti. Když se léčitelův život chýlil ke konci, chtěl svůj dar někomu předat. Nakonec si vybral Květu.
O rodiče jsem přišla už jako malá. Díky bohu, že se mě ujali babička s dědou. I když nebyli mými rodiči, chovali se ke mně velmi vřele. Vyrůstala jsem s nimi na statku a naučila se vesnickému životu. A vlastně i něčemu dalšímu...
Prokop dokázal léčit lidi i zvířata
Děda často chodil pomáhat jednomu muži. Pokud mě paměť nešálí, jmenoval se Prokop. Povídalo se o něm, že je něco jako čaroděj. Příhodnější výraz by byl možná léčitel. Lidé k němu chodili se svými nemocemi a bolestmi. Dokázal uzdravit i zvířata. Jednou mě vzal děda s sebou. Prokop působil jinak než většina lidí, které jsem do té doby poznala.
Hned jsem si všimla, že má každou ruku jinou. Ukazováček na pravici měl o jeden článek delší než prostředníček. Doma jsem se dědy ptala, proč tomu tak je. ,,Víš, holčičko, kdo má takovou anomálii, je něčím výjimečný. Je obdarován nadpřirozenými schopnostmi,“ ukojil moji zvědavost. Od toho dne mě děda bral vždycky s sebou.
Byla jsem svědkem toho, jak Prokop vyléčil ženu se žaludečními problémy. Dokonce uzdravil i krávu, která by jinak šla na porážku. Nechal si ji do druhého dne u sebe. Během noci k ní přišel, nařízl jí roh a do něj cosi vsypal. Kráva se uzdravila. Znovu přijímala potravu a dávala mléko. Prokopova pověst léčitele mi začínala dávat smysl.
Vybral si mě, aby mi svůj dar předal
Uzdravil i naši babičku, která postupně přestávala slyšet. Celý den u ní seděl, asi na ni byl nějak napojený, a tiše promlouval cizím jazykem. Jako zázrakem se babičce sluch vrátil. Přála jsem si mít také takové schopnosti. Představa, že mohu nezištně pomáhat lidem, mě těšila. Bylo mi ale jasné, že s tím se musí člověk narodit.
O dva roky později Prokop vážně onemocněl. Sešla se u něj půlka vesnice. Všichni se modlili. Děda nevěděl, jak mu pomoci. To Prokop byl ten, kdo léčí, a najednou sám potřeboval pomoc. Šeptem vyzval dědu, aby mu podal ruku. ,,Předám ti svoji sílu. Mně už sice nepomůžeš, ale můžeš pomáhat za mě,“ pronesl a natahoval ruku.
Děda z neznámého důvodu cuknul. Prokop zůstal dlouhé minuty ležet s nataženou rukou a doufal, že děda nakonec jeho dar přijme. Ten místo toho vzal za ruku mě. ,,Dej to jí. Je mladá. Pošleme ji do světa a pomůže více lidem než já tady,“ řekl a tlačil mě k posteli. Prokop si mě změřil přísným pohledem. ,,Nikdy této moci nesmíš zneužít. Slib mi to,“ kladl mi na srdce.
Prokopovo poslání šířím dál
Slíbila jsem, co po mně chtěl. Prokop mi pevně stiskl ruku. Tělem mi projela neznámá energie. Těžko popsatelný pocit. Stisk byl dlouhý a energetický. Za dva dny na to Prokop zemřel. Většina z nás to oplakala.
O několik let později jsem se přestěhovala do města. V paneláku žilo kromě mě pár staříků. Po několika týdnech za mnou přišla starší žena. ,,Děvenko, říká se, že umíš léčit. Je to pravda?“ otázala se a vešla do bytu. Trpěla bolestmi zad. I když jsem nevěděla jak, pomocí přenosu energie jsem jí pomohla se uzdravit. Rychle se to rozkřiklo. Čas od času za mnou někdo přijde s žádostí o pomoc. Těší mě, že mohu Prokopovo poslání šířit dál. Jen budu muset promyslet, komu ho předám, až přijde i můj den.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.