Lucie (39): Trpím vzácnou chorobou, která mě připravila o zrak. Přinesla mi ale víc, než jsem čekala

Netušila jsem, že mě v dospělosti potká docela vzácná nemoc a já postupně ztratím zrak. Možná jenom díky tomu si dnes vážím maličkostí.

Mohlo by Vás zajímat:

Jana (41): Nečekané setkání s někým, o kom jsem celý život nevěděla. Život je někdy vážně složitý

Nafoukaná nána

Na střední škole jsem chtěla být za hvězdu. Toužila jsem po tom, abych vyčnívala z davu. Musela jsem mít na každý den jiné oblečení, abych dala ostatním najevo, že já jsem něco víc. Je jasné, že jsem kvůli tomu měla poměrně dost nepřátel. Žádná z holek mě neměla za svoji nejlepší kamarádku.

S tím jsem se dokázala smířit. Hlavní bylo být ta nejlepší a nejhezčí. Po škole jsem našla zaměstnání, kde už bylo trochu těžší, abych vyčnívala. Moje kolegyně byly starší než já a neměly moc náladu na nějaké moje výstřelky. Já jsem i tak každou výplatu otočila za oblečení a šperky. Neuvědomovala jsem si, co je v životě důležité.

Neměla jsem moc skutečných přátel. Ti, kteří se se mnou bavili, byli zjevně stejně povrchní jako tehdy já. Jednou jsem si v práci uvědomila, že nedokážu pořádně přečíst čísla na faktuře. Nedokázala jsem zaostřit. Myslela jsem si, že je to únavou. Druhý den to ale bylo stejné. Nemohla jsem si ani přečíst, kdy mi jede autobus.

Mohlo by Vás zajímat:

Stáňa (67): Poznala jsem nového muže a cítím se o třicet let mladší. Bouchají na nás i sousedé

Život mě potrestal

Myslela jsem si, že je čas na brýle. Navštívila jsem doktora, u kterého jsem si vyslechla nepříjemnou zprávou. Postupně ztrácím zrak. Nemoc nese název makulární degenerace. Není na to žádný lék. Přijde den, kdy oslepnu úplně. Nikdo mi nedokázal říct, jak dlouho to bude trvat.

Měla jsem pocit, že je to horší ze dne na den. Najednou jsem nemohla řídit, nebo jsem dokonce v práci nepoznala obličeje kolegyň. Začalo to být pro mě velmi těžké období. Nemohla jsem se dívat na televizi, bála jsem se jít ze schodů. Myslím, že to celé trvalo zhruba rok a půl. Jednoho dne jsem neviděla nic. Jen tmavé rozmazané fleky.

Cítila jsem se mizerně. Neměla jsem jedinou dobrou kamarádku, která by mi mohla na začátcích mé slepoty pomoci. Namazat si chleba byl najednou nadlidský úkol. Musela jsem vyhledat pomoc. Přes svého lékaře jsem si zajistila asistenta, který mi měl na začátku mého nového života bez zraku dělat pomocnou berličku.

Mohlo by Vás zajímat:

Světlana (49): Manžel začal být paranoidní, ale k doktorovi nechce. Bojím se, co se stane

Díky slepotě jsem našla muže

Naprosto cizí muž mi pomáhal přejít ulici nebo si udělat večeři. Asistent jménem Richard měl velmi sympatický a laskavý hlas. Učil mě znovu věci, které už jsem sice uměla, ale najednou jsem je neovládala. Náš vztah se velmi rychle změnil a já jsem se snad poprvé v životě zamilovala. Jeho tvář sice nikdy v životě nespatřím, ale věřím, že je krásný i navenek. Popsal mi svoji tvář, tudíž jsem si udělala vlastní představu. Když se mě dotýkal, cítila jsem příjemné chvění a pocit lásky.

Svěřila jsem se mu, jaká jsem před oslepnutím byla. Sobecká a nafoukaná káča, která řešila jen svůj vzhled. Řekl mi na to: „Život tě chtěl naučit, tak pro tebe možná připravil tuto nemoc, aby ses naučila důležitým hodnotám.“ Měl pravdu. Už jsem se smířila s tím, že nikdy neuvidím východ slunce, ale začala jsem vést plnohodnotný život. Dnes už umím psát i na speciálním počítači nebo uvařit dobrý guláš.  S Richardem tvoříme už rok pár. Všechno špatné je k něčemu dobré.

Mohlo by Vás zajímat:

Olga (39): Po děsivé minulosti jsem se zařekla, že se znovu nevdám. Nový přítel ale svatbu chce

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.