Mahulena od dětství patřila do klučičí party. S Albertem a Tiborem tvořili nerozlučnou trojku. Jednoho dne ale Tibor tragicky zemřel. Mahulena a Albert se přestali stýkat, protože bolest byla příliš veliká. Nakonec je spojil právě zesnulý kamarád.
V mém životě je několik důležitých lidí. V první řadě to jsou rodiče a prarodiče. Pak kamarádi Albert a Tibor. Byli jsme nerozlučná trojka už od dětství. Naše pouto bylo hrozně silné. Jakmile se někdo z nás octl v tíživé situaci, další dva to vycítili. Když Tibor zahynul po skoku ze skály, začaly se mi dít podivné věci. Zprvu jsem se kontaktu s jeho duchem bránila. Později jsem pochopila, že není důvod mít strach, protože mi nepřišel ublížit.
Kamarádství jsme si stvrdili krví
Dětství mám spojené právě s klukama. Vzali mě k sobě do party, když mi bylo sedm let. Nevadilo jim, že jsem holka. Měli jsme toho totiž hodně společného. Rodiče nás všech se vždycky smáli, že jsme jako sourozenci. A ono to tak vlastně bylo, jen jsme nebyli stejné krve. Jako děti jsme se chtěli symbolicky spojit, že nás nikdy nic nerozdělí.
Jednou jsme všichni jeli na prázdniny k mým prarodičům. Zalezli jsme si na půdu a mě napadlo, že bychom mohli udělat rituál spojení krve. Kluci se tomu sice posmívali, ale nakonec do toho šli. Všichni jsme se nožem řízli do ukazováčku. Jakmile se vytvořila kapka krve, přitiskli jsme prsty k sobě. „Od této chvíle jsme navěky spojeni," pronesla jsem důležitě.
„Jasně. Až umřu, tak budeme pořád spolu," smál se Tibor. Roky plynuly a my dospívali společně. Nikdy mezi námi nevniklo něco jako láska. Kluci mě brali jako mladší sestřičku, kterou mají chránit. A já je zase vnímala jako starší brášky, kterým mohu věřit. Často jsme spolu jezdili stanovat ke skalám. To byla Tiborova veliká vášeň.
Kamarád zahynul skokem ze skály
Jenže právě ta mu vzala život. Chtěl, abychom všichni skočili ze skály dolů. Já věděla, že na to nemám. A Albert se bál výšek. Tibor se rozhodl, že skočí sám. Kdybych tenkrát věděla, že ho vidím naposledy, nikdy bych mu nedovolila skočit. Když dopadl do vody, hlavou se praštil o veliký kámen. Než jsme k němu seběhli dolů, utopil se.
Po této tragédii jsme se s Albertem přestali stýkat. Každý se s tím potřeboval vyrovnat po svém. Mě to zrovna dvakrát nešlo. Tížily mě neskutečné výčitky svědomí a vědomí, že se tomu dalo zabránit. Několik měsíců jsem nedokázala normálně žít. Všude jsem viděla Tibora a jeho veselou tvář. A chyběl mi i Albert, který jako kdyby se vypařil.
Jednoho dne se ale stalo něco nečekaného. K ránu mě vzbudil pocit něčí přítomnosti v pokoji. Otevřela jsem oči a zahleděla se do křesla. Seděla v něm černá postava. Do tváře jsem jí neviděla, možná ani žádnou neměla. Jednalo se jen o vyplněný obrys. Seděla jsem paralyzovaná na posteli, nedokázala jsem jakkoliv reagovat.
Naše trojka už je zase spolu
Když jsem se ráno vzbudila, křeslo bylo prázdné. O dva dny později se to opakovalo. Jen s tím rozdílem, že jsem poznala tvář té postavy. Byl to Tibor! Usmíval se na mě se založenýma rukama. Jako kdyby jeho pohled říkal: „Ty za to nemůžeš." V ten den mi po dlouhé době zavolal Albert. „Neuvěříš, co se mi stalo," spustil do telefonu.
„Myslím, že byl u mě v noci Tibor. Sedl si na okraj postele a jen se usmíval. Bláznivý, viď?" dodal, ale já věděla, o čem mluví. Znovu jsme se sešli. Jakmile jsme byli zase spolu, jizva na ukazováčku změnila barvu. Jako kdyby nám Tibor dával na vědomí, že je pořád s námi. Ještě si dáváme s Bertem trochu času, ale co nevidět se vydáme na tu skálu, kde náš kamarád zemřel. Myslím, že až si na to místo zase stoupneme, uleví se nám.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.