Marie (22): Jednou jsem u babičky viděla neznámého muže. Rozplakalo mě, o koho se jedná

Vyrůstala jsem bez otce. Stihl utéct dřív, než jsem se vůbec narodila. Moje maminka potřebovala, abych jí co nejvíc pomáhala.

Mohlo by Vás zajímat:

Božena (63): Vnuk prý mluví s mým zemřelým manželem. Nevěřila jsem mu, jenže se stalo něco zvláštního

Zahlédla jsem na pohovce cizího muže

I když na mě byla sama, výchovu podle mého zvládla na výbornou. Nikdy mi neřekla: „Teď nemám čas.“ Vždycky mi všechno vysvětlovala. Učila mě i tomu, že si lidé musejí pomáhat. Maminka je vlastně můj velký vzor.

Kromě mě se starala i o babičku. Ta bohužel přišla o nohu, takže byly věci, které sama nezvládla. Když za ní moje mamka jela, brala mě vždycky s sebou. Vozily jsme babičku každou neděli do kostela. Když mi bylo asi sedm let, stalo se cestou za babičkou něco zvláštního.

Matka zůstala v autě a jen mi řekla, abych šla zazvonit, že jsme tu. Zaťukala jsem na dveře. Babička už stála v kabátě v chodbě a čekala, až jí pomůžeme s botou. Klekla jsem si, abych jí botu nazula, a zadívala jsem se směrem do obýváku, kde hrála televize. Co mě ale ještě více znepokojilo, bylo, že na pohovce seděl nějaký muž. Neznala jsem ho. Nikdy předtím jsem ho u babičky neviděla.

Mohlo by Vás zajímat:

Bedřich (67): Buď jsem už starý a začínám bláznit, nebo jsem měl tu čest setkat s duchem

Babička tvrdila, že tam nikdo nebyl

Babičku jsme vysadily u kostela a čekaly jsme v autě. Zeptala jsem se mamky: „Kdo je ten muž u babičky doma?“ „Jaký muž?“ zatvářila se zmateně. „Dnes jsem tam viděla muže, který byl o dost mladší než babička. Kdo to je?“ upřesnila jsem. Matka řekla, že počkáme na babičku, abychom se zeptaly. Když se ale babička po hodině vrátila, obě jsme na to zapomněly.

Až před babiččiným domem si máma najednou vzpomněla a otázala se: „Nechceš nám ho představit?“ Babička vůbec nechápala, o co jde. „Koho myslíš?“ zeptala se nejistě. „No, toho muže, kterého máš doma,“ vstoupila jsem do hovoru. Babička se začala smát, že jsme se asi obě zbláznily, a zabouchla dveře od auta.

Mně to nedalo a vydala jsem se k ní druhý den znovu. Když mi belhavou chůzí přišla otevřít, první, co jsem spatřila, byl zase ten muž. Zavolala jsem: „Dobrý den!“ Muž se na mě otočil a jen se usmál. „Koho zdravíš? Jsem tu sama,“ podotkla babička. „Toho muže, co sedí na pohovce přece,“ odvětila jsem. Babička se otočila tím směrem a tvrdila, že tam nikdo není.

Mohlo by Vás zajímat:

Lucie (31): Musela jsem duchy z našeho nově pořízeného domu vyhnat kadidlem

Z neznámého se vyklubal můj děda

Sedla si kousek od muže, kterého jsem podle všeho viděla jen já. Pán na mě promluvil: „Ona neví, že tu jsem. Jsem mrtvý. Já jsem tvůj děda.“ Rozbrečela jsem se. Babička se lekla, co se děje. Popsala jsem jí, jak muž vypadá a co mi říká. Ta se zaradovala a začala chrlit jednu otázkou za druhou. Mě zarazilo spíše to, že se tomu nediví.

„Ty se nebojíš, když víš, že je tady s tebou duch?“ zeptala jsem se opatrně. „Jaký duch? To je Pepa. Jen je mi záhadou, že ty ho vidíš, a já ne, když jste se nikdy nepoznali,“ poznamenala babička. Je pravdou, že babička byla od toho dne, co zjistila, že přes mě může komunikovat s dědou, velmi šťastná. Požádala mě, abych to neříkala mámě. Je to naše malé tajemství dodnes. Babička už se těší na oslavu osmdesátin, protože ví, že na nich nebudou jen oficiálně pozvaní hosté...

Mohlo by Vás zajímat:

Vlaďka (32): Nechtěla jsem se smířit s tím, že otec zemřel. Udělala jsem něco, co mi změnilo život

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.