Marika (46): Tatínek nikdy na posmrtný život nevěřil. Po jeho skonu se ale u nás začaly dít zvláštní věci

Můj tatínek byl ukázkový příklad ateisty. Nevěřil na nic. Výraz posmrtný život pro něj byl téměř sprosté slovo. Vysmíval se všem, kteří věřili, že jejich duše po smrti žije dál. Přesto se po jeho skonu stalo něco, co jeho tezi silně nahlodalo.

Mohlo by Vás zajímat:

Evelína (25): Myslím, že jsem zažila vánoční zázrak. Moje maminka mi rok po smrti nechala vzkaz v kuchyni

Táta byl vždycky typický ateista

Vždycky, když jsem se s tátou bavila o smrti, měl na ni vyhraněný názor. ,,Když člověk zemře, je konec. Nic dalšího ho nečeká,“ tvrdil. ,,A kdo tvrdí, že jeho duše poputuje někam dál, lže,“ hlásal. I když nejsem vyloženě věřící, jsou věci, na které nedám dopustit. A posmrtný život je jednou z nich. Táta před třemi lety onemocněl a my věděli, že se jeho dny krátí.

Věděl to i on a otevřeně o tom mluvil. ,,Holky, umírám,“ řekl mně a mamce jednou u stolu. ,,Nepřeji si velký pohřeb. Uctěte moji památku, uložte mě k matce a žijte dál. Nechci, abyste kvůli mně truchlily,“ dodal. Někdy mě až udivovalo, jak je se vším smířený.

O tři roky později táta zemřel. S mamkou jsme jeho přání malého obřadu splnily. Přišla jen nejužší rodina a otcův letitý přítel. Po uložení urny do hrobu jsme si s mamkou slíbily, že nebudeme truchlit a pokusíme se podle tátova přání žít dál.

Mohlo by Vás zajímat:

Želmíra (24): Po smrti blízkého přítele netruchlím. Z onoho světa mi pomáhá hledat odpovědi

Po tátově smrti se začaly dít zvláštní věci

Na první výročí jeho smrti jsme se s mamkou sešly. Chtěly jsme mu doma společně zapálit svíčku a zavzpomínat si. Jeho fotku jsme postavily před hodiny, které kdysi vyrobil. Po zapálení svíčky jsem si všimla úkazu na hodinách. Jedna ručička se zastavila na čísle 7 a druhá na 10. Čas ale neseděl.

Bylo to zvláštní, protože šlo o tátovo datum narození. Mamku to trochu rozhodilo. ,,Není to divné?“ pronesla a spráskla ruce. ,,Myslím, že je tady,“ pousmála jsem se. O rok později, když jsme znovu chtěly uctít tátovu památku, se zase stalo něco prapodivného. Já v tu dobu dlouho marně hledala náramek. Byl od táty a já si za živého boha nemohla vzpomenout, kde jsem ho nechala.

V den, kdy jsme s matkou zase zapalovaly svíčky, jsem tiše pronesla přání: ,,Kéž bys tady byl a pomohl mi ten zatracený náramek najít.“ K mému úžasu jsem ho večer našla pod polštářem. Vzala jsem ho do ruky, políbila a tátovi tiše poděkovala. Vycítila jsem, že je to jeho zásluha.

Mohlo by Vás zajímat:

Sváťa (54): Tatínek mi volal pár minut po tom, co zemřel. Věřím, že mělo jít o poslední loučení

Táta tu s námi pořád zůstává

A letos? Letos jsme se šly s mamkou v den výročí tátovy smrti najíst do jeho oblíbené restaurace. Číšník i kuchař nás od vidění znají. Usadili nás k našemu stolu. Objednaly jsme si skleničku bílého vína. Pak k nám přistoupil číšník a povídá: ,,I pro pána?“ My se na sebe s mamkou podívaly. ,,Pro pána?“ zopakovala jsem jeho slova.

,,Je to váš otec, ne?“ řekl a ukázal prstem přes okno. Tam stál muž v kabátě, který nosil táta. Co hůř, ten muž vypadal jako tatínek. Zvedl pravou ruku a zamával nám. Pak se dal do kroku. Vyběhla jsem ven. Když jsem stála na prázdné ulici, nedostávalo se mi vysvětlení.

Mamka mi řekla, že od otcovy smrti ví, že je stále někde poblíž. Musela jsem jí dát za pravdu, protože jsem její pocity sdílela. Je to úsměvné, když si vezmu, že táta na takové věci nevěřil. A teď? Teď se ukázalo, že se mýlil. My jsme ale rády, že to tak je.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Božena (68): Po mužově pohřbu jsem se podívala na nebe. Mračna se rozestoupila a já spatřila něco neuvěřitelného

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.