Milena se vydala s rodinou na pár dní na horskou chatu. Měli najít klid a odpočinek. Místo toho v noci zápasili s duchem. Zavolali majitele chaty, který situací nebyl vůbec překvapen. Nestalo se to totiž poprvé.
Když manžel Oldřich (36) přišel s nápadem, abychom jeli na pár dní na horskou chatu, byla jsem nadšená. Vydali jsme se společně s oběma syny do náruče dobrodružství. To, že jsme v chatě nebyli zcela sami, nám později potvrdil i její majitel.
Synové viděli v noci tajemnou postavu
Mělo se jednat o starší roubenku, kde jsme my dospělí měli nalézt klid a odpočinek, naši kluci Viktor (9) a Matěj (11) zase zábavu. Chata působila útulně, v přízemi byl krb, který jsme hned po příjezdu roztopili. Kluci chvíli lítali ve sněhu na zahradě, my s manželem jsme si nalili víno a usedli ke krbu. První večer jsme šli poměrně brzy spát.
V noci jsem zaslechla, jak někdo utíká po schodech. Vyhnalo mě to z postele. Byli to kluci. Běželi z chodby do svého pokoje. Letěla jsem za nimi. „Co tady blbnete? Víte kolik je hodin?" uhodila jsem na ně. Viktor, rozklepaný strachy, promluvil. „Mě se chtělo na záchod, a tak šel brácha se mnou. Jenže jsme na chodbě viděli postavu," pronesl tiše.
„Nikdo tu není. Zalezte a koukejte spát," sprdla jsem je. Ulehla jsem a znovu se snažila usnout. Jenže mi nešlo zabrat. Po několika minutách jsem znovu zaslechla kroky na chodbě. Hned mě chytl vztek, že kluci neposlechli. Šla jsem za nimi do pokoje. Oba tvrdě spali. Vracela jsem se chodbou do ložnice, když v tom se za mnou mihla nějaká postava.
Synové zůstali v noci uvěznění v zamčeném pokoji
Že by tu vážně někdo byl? Než abych to zjišťovala, ulehla jsem k manželovi a chytla ho za ruku. Když jsme se ráno sešli u snídaně, kluci skoro nemluvili. „Co to v noci mělo být?" vyzvídala jsem. „Někdo tady byl," špitl mladší syn Viktor. „Kdo by sem chodil? Chata byla na noc zamčená," divila jsem se. „Duch," odvětil Matěj.
To se manžel rozesmál na celé kolo. „Duchové jsou jen v pohádkách a na ty už jste veliký. Tak si přestaňte vymýšlet," durdil se manžel. Na celý den jsme z chalupy odešli. Kluci se během dne rozkoukali a na noční příhodu zapomněli. To zase až v noci. Vzbudil mě dupot a křik. Vyběhla jsem hbitě z postele.
Akorát se zaklaply dveře jejich pokoje. Vzala jsem za kliku, ale dveře byly zamčené. „Otevřete," nařídila jsem. „Nejde to, mami," volali oba vystrašeně. Ještě chvíli jsem s dveřmi lomcovala, až jsem se rozhodla dojít pro manžela. Ten nevěděl, která bije, ale hned vstal a šel mi na pomoc. I když ve dveřích nebyl klíč, byly zamčené.
Majitel nám řekl, co se kdysi v chalupě stalo
Kluci přes dveře křičeli, že v tom pokoji někdo je. „Vypadá to jako stín. Bojíme se," hulákali jeden přes druhého. Manžel zavolal majiteli chaty, který přijel celkem rychle. Nebyl moc překvapený tím, co se děje. Stoupl si ke dveřím a šeptem začal promlouvat: „Mami, otevři ty dveře. Moc tě prosím. Jsou tam děti..."
Po chvíli cvaknul zámek a dveře šly otevřít. Kluky jsem hned zkontrolovala, zdali jim něco není. „Mami, bylo to hrozné," plakali. Majitel uvařil čaj a chvíli jsme seděli u stolu. „Víte, ona v této chatě před lety zemřela moje maminka. Od té doby se čas od času stane něco divného. Mám pocit, že se sem vrací a straší mi zákazníky. Bohužel, nejste první ani poslední," přiznal se. Užasle jsme na sebe všichni hleděli. Ráno jsme se sbalili a odjeli. Snesu hodně, ale pobyt s duchy byl moc i na mě. Majiteli přeji, aby se mu podařilo pro maminku najít věčný klid.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.