Monika (48): Po manželově smrti jsem mohla být znovu šťastná. Rodina mi to ale překazila

Když mi manžel Ludvík (55) oznámil, že má rakovinu slinivky, nevěřila jsem, že to potkalo zrovna nás. Zhroutil se mi svět. Byla jsem připravená udělat cokoliv proto, aby se z toho dostal.

Mohlo by Vás zajímat:

Rozita (39): Máme dítě s těžkou formou autismu. Jako rodina jsme to nezvládli

Manžel mi umíral před očima

Bohužel jeho prognóza nebyla dobrá. Z úst lékařů žádná naděje na uzdravení nepřišla. Podstoupil operaci, docházel na chemoterapie. Ty mu vzaly krásnou tvář a život v očích. K ničemu to ale nebylo. Ludvík se ztrácel před očima. Z toho statného stokilového chlapa nezbylo skoro nic. Dva roky po odhalení nemoci byl k nepoznání.

Už nedokázal ani chodit do práce, jen ležel doma. Nemocnici odmítal. Já se snažila svůj život maximálně přizpůsobit situaci. Částečně jsem pracovala z domova. Nebylo totiž zcela jasné, jak dlouho bude Ludvík žít. Naše děti k nám jezdily víc než jindy. Svého otce milovaly a celé to špatně nesly.

Všichni jsme věděli, že umře. Věděl to i on, a proto se rozhodl, že zemře doma. V den, kdy se tak stalo, se naposledy pořádně najedl a zničehonic se mu udělalo nebývale dobře. Mně svitla naděje, že se z toho přeci jen dostane. Dokonce jsme si spolu dali skleničku oblíbeného moku. V noci jsme se k sobě přitulili. Ráno se už ale neprobudil.

Mohlo by Vás zajímat:

Tereza (27): Vlastní bratr mě napadl a já šla potom na policii. Rodina mě za to odsoudila

Znovu jsem se zamilovala

I když jsme s tím všichni počítali, připravit se na to nedá. Rodinu ovládl smutek. Všichni jsme se semknuli a drželi pohromadě. Každý mi srdceryvně kondoloval a děkoval za to, že jsem s manželem byla do poslední chvíle. Na pohřeb přišel i jeho spolužák ze střední školy. Vždycky jsem měla Radka (56) ráda.

Pár týdnů po pohřbu mě pozval na skleničku. Nechtěla jsem být sama, a tak jsem pozvání přijala. Z jedné schůzky jich bylo za měsíc pět. Já lásku nehledala, stále jsem byla plná smutku z manželova odchodu. Radek mi dlouho sloužil jako kamarád, který mi nabízel rameno k vyplakání. Zhruba po roce našeho scházení se ale něco změnilo.

Jeho přítomnost jsem vyhledávala. Bylo mi s ním dobře. Rozuměl mi, byla s ním sranda. Jednoho dne mi došlo, že ho mám ráda. Na nic nespěchal, ale sám se přiznal, že se do mě zamiloval. Nenásilně jsme začali tvořit pár. Cítila jsem, že k sobě někoho potřebuji. Myslím, že kdyby to Ludvík věděl, nezlobil by se.

Mohlo by Vás zajímat:

Ivona (29): Jenom kvůli tomu, že si mě přítel nevzal, mě jeho rodina nepřijala

Podle rodiny nemám nárok na štěstí

Kdo to ale nepřijal, byla moje rodina. Dětem jsem to oznámila s tím, že mě snad pochopí. Obě dcery se na mě utrhly. ,,Je to rok, co táta zemřel, a ty už máš náhradu? To si přece nezaslouží,“ ječela na mě Soňa. Od tchýně jsem zase slyšela: ,,To jsi teda moc dlouho netruchlila. Chudák Ludvík. Ten se teď musí otáčet v hrobě.“

,,Ludvík tu není a nikdy se už nevrátí. Já si nezasloužím dál žít? Být šťastná?“ hájila jsem se. Rodina mě za to odsoudila. Tchán se mi nestyděl říct, že když jsem jednou vdova, měla bych jí zůstat. Nerozumím tomu. Dcery nad mojí láskou kroutí hlavou. Nestýkáme se. Ony vážně čekaly, že zůstanu do smrti sama? Bylo mi naznačeno, že pokud vztah ukončím, může být všechno jako dřív. Nikdo už ale nechápe, že nic nebude jako dřív.

Mohlo by Vás zajímat:

Zuzana (35): Odmítla jsem se starat o nemohoucího dědu. Rodina mě za to odsoudila

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.