Naďa (22): Nikdy mi nevadilo, že náš dům leží vedle hřbitova. Dokud nás nezačal navštěvovat jeden zemřelý

Nikdy jsem se v našem domě nebála. Naopak. Cítila jsem se v něm dobře a v bezpečí vzdor tomu, že stojí nedaleko hřbitova. Od chvíle, co tam byl pohřben jeden zlý muž, mám ale pocit, že nás začal navštěvovat jeho duch.

Mohlo by Vás zajímat:

Bernardeta (26): V domě mých rodičů straší, ale jsem jediná, kdo si to myslí

Náš dům leží kousek od hřbitova

V domě, kde žiji s rodiči, jsem vyrůstala od narození. Stavěl ho ještě dědeček mého otce. Nachází se na samém kraji jedné nejmenované vesnice. Zhruba 250 metrů od něj leží menší hřbitov. Občas se mě někdo zeptá, jestli se kvůli tomu nebojím. Pokaždé odpovídám, že jsem na něj zvyklá.

Z okna mého pokoje je na hřbitov dokonce vidět. Třeba na podzim je vyloženě krásný. Lidé chodí vzpomínat na zesnulé a on pak celý září od zapálených svíček. Co se týče našeho domu, mám ho ráda. Je sice trochu starší, sem tam vrzne nějaká ta parketa, nebo se špatně dovírají dveře, to jsou ale věci, na které když si člověk zvykne.

Ovšem poslední dobou se v domě děje něco, co mi nahánějí hrůzu. A mám pocit, že je to ode dne, co byl na hřbitově pohřben místní bručoun. Pan Bronislav neměl dobrou pověst. Byl to zlý, nenávistný člověk, který měl největší radost z toho, když mohl někomu škodit. I my si s ním zažili své. Když letos na podzim zemřel, nenašel se nikdo, kdo by ho oplakal.

Mohlo by Vás zajímat:

Hedvika (21): Babička měla v domě zlého ducha. Šokovalo mě zjištění, kdo by to mohl být

Od smrti zlého souseda se v domě něco děje

A já mám takové podezření, že jeho duch obchází kolem. Už pár dní po jeho pohřbu jsem slýchávala kroky. Byla jsem doma sama, takže nemohly patřit nikomu z rodiny. Kroky scházely z půdy do obýváku. Když utichly, pustila se sama televize. Náš pes Ron byl úplně bez sebe. Štěkal na jedno konkrétní místo na sedačce, jako by tam někoho viděl.

V domě se najednou ozývají zvuky, které mi nejsou známé. Kvílení, bouchání dveří, i když jsou zavřené. A navíc tu někoho vyloženě cítím. Když jsem to nadhodila před našima, dívali se na mě jako na blázna. Já ale vím, že v tom domě někdo nebo něco je.

Kdy mi došlo, že se nemýlím, bylo teprve nedávno. Opět jsem byla sama doma a seděla u počítače. Z přemýšlení mě vytrhlo otravné štěkání našeho psa. Vyšla jsem z pokoje a volala na něj, aby toho nechal. On však štěkal jako smyslu zbavený. Vtom jsem viděla, jak přes chodbu kráčí postava.

Mohlo by Vás zajímat:

Marie (44): Kolegové mě varovali, že v zámku straší. Nevěřila jsem jim, dokud jsem tam večer nezůstala sama

Myslím, že nás chodí strašit

Běžela jsem dolů, abych zjistila, proč Ron tak strašně štěká. Zhruba v polovině schodů, pod kterými stál, jsem do něčeho narazila. Byla to taková síla, že mě to zatlačilo zpět do schodů, až jsem upadla. Ron změnil štěkot na zlé vrčení. ,,Co to sakra je?“ zaklela jsem a snažila se zvednout. Ta síla na mě ale stále působila a já nebyla schopna vstát.

Celé to ukončil příchod rodičů. Chtěla jsem je poprosit o pomoc, ale najednou jsem mohla normálně vstát. ,,Co se tady válíš?“ divil se táta. Napadlo mě, že jim řeknu, co se stalo, ale bylo mi jasné, že mi neuvěří. Když jsem sešla dolů, byl tam neskutečný binec. Rozházené dokumenty, papíry a místní zpravodaj ze dne, kdy pan Bronislav zemřel. Když jsem to viděla, uvědomila jsem si, že to určitě není náhoda. Jsem přesvědčená, že nás jeho duch chodí navštěvovat. Otázkou je, jak se ho můžeme zbavit.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Lenka (52): Bydlení u hřbitova děsí všechny naše návštěvy. Raději už ani nikoho nezveme

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.