Naďa (66): Měla jsem už po krk samoty, tak jsem pozvala souseda na kávu. Dopadlo to nečekaně

Moje dcera Anna (44) žije už skoro patnáct let v Americe. Myslela jsem, že někdy překonám strach z létání a podívám se za ní, ale bylo jednodušší, když létala ona za mnou. To ale bohužel nebylo tak často.

Mohlo by Vás zajímat:

Iva (65): S manželem žijeme ve strachu. Bojíme se, že už neuvidíme své děti a vnoučata

Chyběl mi kontakt s lidmi

Dokud jsem chodila do práce, bavila jsem se hodně s lidmi, ale jak jsem odešla do důchodu, zůstala jsem v kontaktu jen s jednou přítelkyní. Ta se ale teď v době pandemie nechtěla vůbec stýkat, což opravdu chápu, protože jsem z toho na jaře byla taky vyplašená.

Mohlo by Vás zajímat:

Slávka (61): Manžel odešel do důchodu a já žasnu, co začal vyvádět. Vlezlo mu to na mozek

Samota byla těžká

Jenže být zavřená každý den doma se mi po takové době přestalo líbit. Dcera mi pomáhá finančně, dokonce mi koupila počítač a hovoříme spolu často přes video. Je to moc fajn a jsem ráda, když vím, že jsou v pořádku, přesto to nenahradí osobní kontakt.

Televizi už jsem poslední týdny raději ani nezapínala, protože na mě vyskočily vždy samé negativní zprávy, a jen jsem si četla. Na nákupy jsem chodila jen pro to nejnutnější a vždycky jsem se odtamtud vracela vyčerpaná. Po jednom takovém nákupu jsem u nás ve vchodě potkala souseda. Je to důchodce jako já. Jak mě viděl, nandal si roušku. Už ode dveří jsem na něj mávla, ať to nechá být, protože už toho mám také plné zuby.

Mohlo by Vás zajímat:

Marie (61): V šedesáti jsem se nechala tetovat a začínám druhý život. Děti si myslí, že jsem mimo

Pozvala jsem ho na návštěvu

„Vždyť by se v tom člověk udusil,“ řekla jsem a on se zasmál, že mám pravdu. Dali jsme se do řeči a mě napadlo, že ho pozvu na kávu. František byl moc rád, řekl, že dorazí za chvilku, a já šla chystat kávu. Bylo tak příjemné si konečně zase s někým povídat u stolu. Nejdříve jsme si stěžovali na situaci kolem koronaviru. Ani jeden z nás to nezlehčuje, ale shodli jsme se na tom, že v našem věku je samota horší než se pořád bát vycházet ven.

Pak jsme vzpomínali na školní léta a oba jsme byli zaskočeni, protože jsme zjistili, že jsme chodili na stejnou školu. František byl jen o dva roky starší. Z jedné kávy se stal oběd, po obědě čaj a zákusek. Jak se stmívalo, rozloučili jsme se. Druhý den ráno už na mě zvonil a smál se: „Naděnko, už vaříš kávu?“ Jsem tak šťastná, že jsem ho potkala a oslovila. Vlastně nebýt koronaviru, tak to nejspíš neudělám, což by byla velká chyba. Každý den s ním je velká radost, a to je v dnešní době potřeba. Řekla jsem to i dceři a ta se vždy směje, jestli může zavolat, aby nám nekazila rande.

Mohlo by Vás zajímat:

Ludmila (61): Na smrtelné posteli měl můj manžel zvláštní přání (+AUDIO)

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.