Paní Nikola si nedokázala vysvětlit chování své dcery, která si velmi podivným způsobem hrála. Například namáčela panenky v kýblu s vodou. Jindy zase všechny ostříhala. Tvrdila, že jí to říká cizí muž, který žije u ní ve skříni. Nikola jí dala do pokoje kameru. Nestačila se divit, co viděla.
Každý, kdo má děti, ví, že si někdy rády vymýšlejí nebo si hrají tak, že to my dospělí nechápeme. Ani já jsem nemohla dlouho přijít na to, co se děje s naší dcerou.
Panenky s hlavou v kýblu
S manželem Davidem (42) máme bohužel jen jedno dítě – dceru Alici (6), která už se sourozence nikdy nedočká. O to víc ji milujeme a snažíme se jí splnit, co jí na očích vidíme. Vždy jsem jí všechno pořádně vysvětlovala. Otevřela jsem v sobě skříňku, která skrývala pohár trpělivosti. Alice byla hodné dítě.
Někdy kolem pátého roku si však začala velmi divně hrát. Například vzala všechny své panenky, kýbl s vodou a máchala jim hlavičky. Když jsem se zeptala: „Co to s nimi děláš?“ Sklesle mi řekla: „Mami, to mi říká ten pán ve skříni. Tvrdí, že pokud to neudělám, budu to já, komu bude máchat hlavu v kýblu s vodou.“ Úplně mě zamrazilo. Společně jsme šly ke zmíněné skříni.
Když jsem ji otevřela, nikdo tam nebyl. Alice se dušovala, že tam viděla pána, který jí našeptával, co má dělat. Jindy si zase vzala nůžky a všem panenkám ostříhala vlasy. Jedna z nich nebyla zrovna levnou záležitostí, takže už jsem se trochu zlobila. „Proč si jí to udělala?“ ptala jsem se naštvaně dcery.
Plnila něčí rozkazy
„Zase mi to řekl ten pán. Kdybych to neudělala, ve spánku by ostříhal moje vlasy,“ řekla a rozplakala se. Bylo to zoufalé. Netušila jsem, jak takovou situaci řešit. David nad tím mávl rukou a svaloval to na dětskou fantazii. Nemohla jsem to nechat jen tak. Začala jsem to s dcerou řešit. Zajímalo mě, kdy jí to ten muž říká. Tvrdila, že v noci nebo k ránu, když se probouzí.
Rozhodla jsem se, že dám k Alici do pokoje kameru. Umístila jsem ji tak, aby snímala skříň a dceřinu postel. Alice ráno normálně vstala, nasnídala se a pak přišla k nám do ložnice. Vyházela ze skříně moje šaty a zase šla pro nůžky. „Co to zase děláš? Proč to děláš? Bojím se o tebe,“ řekla jsem hystericky. Běžela jsem pro kameru.
Pustila jsem si záznam a zůstala jsem jako zkoprnělá. Alice si podle nahrávky v jednu ráno sedla na postel. Vypadala jako loutka, kterou někdo ovládá. Za malý okamžik se pootevřela skříň, ve které měl muž být. Nikdo z ní sice nevyšel, ale z videozáznamu jsem slyšela šepot. Mužský šepot. Slovům jsem nerozuměla. Vypadalo to, jako by si Alice vyslechla rozkaz.
Duch mrtvého schizofrenika
Poté zase ulehla jako zhypnotizovaná na postel a usnula. Vtom se dveře skříně přivřely. Dívala jsem se na to několikrát po sobě. Alice měla pravdu. Někdo jí vážně něco našeptává. Ukazovala jsem to Davidovi. Rozhodli jsme se, že zjistíme, kdo v domě kdysi žil, zdali se nejedná o nějakého ducha. Bohužel, asi zlého.
Přes známé jsme zjistili, že v bytě před lety bydlel muž, který trpěl schizofrenií. Jeho stav se velmi rychle zhoršoval, až jednoho dne spáchal sebevraždu. Museli jsme to nějak řešit, protože jako oběť si jeho duch vybral právě naši malou dceru.
Ta velmi odevzdaně plnila jeho příkazy. Zkoušeli jsme různé rituály, jak ducha vyhnat z našeho bytu. Nepomohlo nic. Až dcera jednoho dne řekla: „Možná bude stačit, když se s ním spřátelím, a on mě nechá být.“ Alice na něj začala pravidelně mluvit. Trvalo to přes čtvrt roku, ale dnes už žádné rozkazy nedostává.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.