Nora se před lety pohádala s babičkou. Důvodem byl Nořin nový přítel Milan. Babička tušila, že to není dobrá partie. To, že měla pravdu, nakonec zjistila i Nora. Kdykoliv s ním měla nějaký problém, spadla z poličky babiččina fotografie.
Já nikdy na žádná znamení nevěřila. Dle mého soudu ani z logiky věci žádná neexistují. Proto jsem si jako tvrdý racionalista nepřipouštěla, že padající fotografie mé babičky může nést nějaké poselství.
S babičkou jsem po hádce roky nemluvila
S babičkou Verunou jsme se neviděly počítám tři roky. Pohádaly jsme se kvůli mému novému příteli. Babička tvrdila, že mě s ním nečeká nic dobrého. Tehdy mě velmi rozzlobila. Vnímala jsem to celé tak, že mi Milana z nějakého důvodu nepřeje. A tak jsme se přestaly stýkat.
Bezprostředně po hádce se babička ještě několik týdnů snažila mě kontaktovat. Já ji ale ignorovala. Po čase se ke mně Milan nastěhoval a já si uvědomila, jak moc se babička spletla. ,,Vždyť je naprosto skvělý,“ mluvila jsem k její fotografii, kterou jsem i tak měla nadále vystavenou v obýváku. Čas plynul a já začala pociťovat, že Milan přeci jen není tak báječný, jak jsem si myslela.
Přišel o práci a novou si nehledal. Já ho živila a jemu to nebylo hloupé. Hádky byly na denním pořádku a já si začala připomínat babiččina slova. Krom toho jsem její fotografii často našla spadlou na zemi. Nejprve jsem to svalovala na náhodu, ale když se tak stávalo příliš často, vrtalo mi to hlavou.
Babička onemocněla a chtěla mě ještě vidět
Mamka mě začala prosit, abych se babičce ozvala, že se jí po mně stýská. ,,Proč? Aby se dozvěděla, že měla s Milanem pravdu? Nikdy,“ dál jsem v sobě chovala zlost. ,,To by se jí líbilo,“ pomyslela jsem si. Po zhruba roce, co u mě Milan bydlel, mi zmizely peníze. On tvrdil, že s tím nemá nic společného. Že by mi přece něco takového neudělal.
V tom období padala babiččina fotografie snad desetkrát denně. ,,Co se to sakra děje?“ nadávala jsem vždy, když jsem ji dávala zpět na poličku. ,,Ještě jednou spadneš a dám tě do krabice!“ vyhrožovala jsem k fotce. Pak mi zavolala matka tu smutnou zprávu. ,,Babička je vážně nemocná. Nevypadá to dobře, měla bys za ní zajet,“ prosila mě.
Dostala jsem šílený strach. Vydala jsem se za babičkou do nemocnice. Byla obklopená přístroji. ,,Babi?“ plakala jsem. Ona mě něžně pohladila, sundala si kyslíkovou masku a řekla: ,,Zbav se ho. Ještě je čas.“ Nechápala jsem, o čem mluví. ,,Myslíš Milana?“ otázala jsem se a babi pokývala. ,,Víš, co je divný, babi? Pořád mi padá tvoje fotka, nevíš o tom něco?“ zmínila jsem se.
Chrání mě i po smrti a já jí za to děkuji
Babi se usmála. ,,To dělám já. Umírám a chtěla jsem ti dát znamení, abys přišla. Chtěla jsem tě ještě vidět, než umřu,“ řekla a znovu mě pohladila. ,,Babi, s Milanem jsi měla pravdu. Je to grázl,“ rozplakala jsem se. ,,Já vím, holčičko, to nevadí. Ještě mám čas, tak ti pomůžu, ale musíš se ho hned zbavit,“ kladla mi na srdce.
Jela jsem domů. Vyházela jsem jeho věci do tašek a dala je před dveře. Když Milan přijel, zvonil, bouchal a prosil. Vtom spadla babiččina fotografie, jako by mi dávala znamení, že dělám správnou věc. Jela jsem ještě za babičkou do nemocnice.
Bylo to naše poslední setkání. Na rozloučeno mi řekla: ,,Vždy, když budeš v nebezpečí, dám ti prostřednictvím té fotografie vědět, že jsem s tebou.“ Své slovo splnila. Mrzí mě, že jsem byla tak lehkovážná. Děkuji za všechno, babi.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.