Radek (63): Dvě mladé stopařky mě pořádně vyděsily. U hřbitova se mi prostě vypařily z auta

Vracel jsem se autem ze služební cesty v Polsku a měl jsem za sebou několik hodin jízdy, která mě docela unavovala. V rádiu nehráli nic kloudného, takže jsem ho raději vypnul. Pak jsem u silnice uviděl stát dvě mladé holky s bágly. Napadlo mě, že je svezu a alespoň si budu mít s kým pokecat.

Mohlo by Vás zajímat:

Antonín (55): Večer před bouřkou jsem zastavil mladé stopařce. Příštích 10 minut bylo nejděsivějších v mém životě

Vzal jsem dvě stopařky

Byly to mladé holky s velkými klobouky, seděly na batozích a vypadaly, že jsou tam už docela dlouho. Když jsem zastavil, chvíli trvalo, než mě zaregistrovaly. „Ahoj, holky, nepotřebujete někam hodit?" zeptal jsem se jich přes stažené okénko.

„My vlastně jedeme jen kousek, nevadí?" nadhodila se jedna z nich a na tváři se jí objevil úsměv. „Jo, v klidu, alespoň neusnu za volantem," pokusil jsem se o vtip, ale zjevně nepadl na úrodnou půdu. Hodil jsem to za hlavu a pomohl jim naložit bágly do kufru. Zdálo se mi, že jsou docela lehké.

Holky se naskládaly na zadní sedadla a vyrazil jsem. Chvíli jsem čekal, že začnou o něčem mluvit, ale byly zticha. „Já vám tak závidím, taky bych chtěl mít letní prázdniny..." zkusil jsem prolomit hradbu mlčení. Ale ze zadních sedadel se neozvalo ani slovo.

Mohlo by Vás zajímat:

Stanislava (40): Poprvé v životě jsem vzala stopaře do auta. Dodnes nerozumím tomu, co se přesně stalo

Holky chtěly zastavit u hřbitova

Trapné ticho pokračovalo. Nenápadně jsem po holkách pokukoval ve zpětném zrcátku. Zdálo se mi, že je na nich něco zvláštního. Tiše tam seděly, koukaly z okna a držely se za ruce. Pak jsem si uvědomil, že nevytáhly telefony. Dost mě to udivilo, neumím si dnes představit člověka bez mobilu. A hlavně někoho tak mladého.

Pak mi došlo, že vlastně nevím, kam mají namířeno. „Holky, nerad vás ruším, ale já vůbec nevím, kam jedete. Co třeba malá nápověda?" nadhodil jsem. „Už to bude jenom kousek," pronesla tiše jedna z nich, ale vůbec mi tím nepomohla.

Pokrčil jsem rameny a jel dál. Na horizontu se črtala vesnice, takže jsem předpokládal, že jedou tam. Kolem nebyla žádná auta a vesnice pochmurně začínala hřbitovem. Zpomalil jsem na předepsanou padesátku, když se zezadu ozval hlas: „Tady, prosím. Moc děkujeme." Zajel jsem ke kraji a zaparkoval. Když jsem se otočil k těm holkám, zažil jsem šok. Na zadních sedadlech totiž nikdo nebyl...

Mohlo by Vás zajímat:

Hanuše (54): V dešti jsme zastavili podivnému stopaři. Víc než jeho zápach nás vyděsilo to, co se stalo potom

Vezl jsem dávno mrtvé dívky

Vyskočil jsem z auta a otevřel zadní dveře. Na sedadlech po nich nebylo ani stopy. Rovněž v kufru nebyl žádný batoh. Zatočila se mi z toho hlava a musel jsem si na chvíli sednout na zídku hřbitova. Copak jsem se zbláznil? Po chvíli mi bylo lépe. Postavil jsem se, protáhnul si záda a rozhlédl se kolem sebe. Podíval jsem se na hřbitov a zdálo se mi, že tam vidím dvě povědomé postavy s bágly.

Vešel jsem na hřbitov a hledal je. Procházel jsem uličkami mezi hroby, ale holky nikde nebyly. Opravdu se mi to muselo zdát. Řekl jsem si, že to nemá smysl. Pak můj pohled upoutaly dva téměř identické náhrobní kameny. Podíval jsem se blíž a podle fotek jsem poznával ty dvě mladé holky. Den smrti měly stejný...

V tu chvíli mi přejel mráz po zádech. Vůbec jsem nechápal, co se vlastně stalo. Je možné, že jsem vezl dvě dívky, které zemřely před dvaceti lety? Bylo mi smutno z toho, že je potkalo něco tragického v tak mladém věku. Ještě chvíli jsem tam stál, pak jsem pomalu odešel domů. Měl jsem nad čím přemýšlet.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Milan (39): Cestou k rodičům jsem zahlédl u silnice zvláštní dívku. Kde se tam vzala, mi pomohl rozklíčovat až táta

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.