Radka (35): Zabloudila jsem na hřbitově a nemohla najít cestu ven. Pak se přede mnou zjevila dáma v černé

Na hřbitovech mi nepřipadá nic morbidního, mám je ráda a často tam fotím nebo si jen zvědavě pročítám jména a data zesnulých. Jednou jsem se ale nemohla z uliček s náhrobními kameny dostat a zmocnil se mě strach. Pak jsem zahlédla dámu v černém.

Mohlo by Vás zajímat:

Silvie (23): V noci jsme si zkrátili cestu přes hřbitov. Zažili jsme tam něco zatraceně děsivého

Na hřbitovech jsem si hrávala už jako malá

Asi to není úplně běžné místo na hraní, ale v dětství o takových věcech nepřemýšlíte. Babička chodila navštěvovat dědův hrob každý den, a když mě hlídala, šla jsem pochopitelně s ní. Zatímco mu vyprávěla sousedské klepy, procházela jsem se kolem s panenkou a pozorovala ptáky, břečťan a nádherné sochy andělů.

V pubertě jsem pak občas utíkala na hřbitov, abych se mohla vyplakat z neopětované lásky nebo z nějaké nespravedlnosti, co mě potkala ve škole. Některé kamarádky moji vášeň sdílely, jiné ji považovaly za bláznivost. Láska ke hřbitovům mi zůstala až do dospělosti. Ať už cestuji kamkoliv po světě, vždy si najdu čas navštívit místní náhrobky. 

Je zajímavé pozorovat různorodý přístup ke smrti, architekturu a celkovou atmosféru. Jednou jsem se takhle ocitla na skvostném místě v Miláně. Neměla jsem moc času, v noci jsem měla odlétat domů. Stejně jsem ale zacházela stále hlouběji mezi hroby a nechala se unášet klidem.

Mohlo by Vás zajímat:

Naďa (22): Nikdy mi nevadilo, že náš dům leží vedle hřbitova. Dokud nás nezačal navštěvovat jeden zemřelý

Netušila jsem, kudy se dostat ven, a zachvátila mě panika

Musela jsem se kochat opravdu dlouho, protože se najednou začalo stmívat. Sebejistě jsem se vydala směrem, kde jsem tušila východ. Jenomže po čtvrthodině jsem došla na totéž místo u kapličky. Vydala jsem se tedy opačným směrem, ale vrátila se znovu zpátky a to už byla tma.

Ruch velkoměsta byl slyšet z velké dálky, klid hřbitova mi v tu chvíli připadal děsivý. Dala jsem se do klusu a snažila se najít východ podél zdi. Pořád jsem se ale motala v kruzích a do očí se mi už hrnuly slzy. Bála jsem se, že mi uletí letadlo. 

Pak jsem v dálce zahlédla ženu v černém se svíčkou a začala se bát toho, že se možná ze hřbitova nedostanu živá. Dáma, který vypadala jako vdova z minulého století, mi pokynula a usmála se. Nezbývalo mi, než ji následovat. Nohy se mi třásly a představovala jsem si, jak mě zavede přímo do své hrobky, kde mě uvězní.

Mohlo by Vás zajímat:

Ivana (73): Malý chlapec na hřbitově mi dal vůli žít dál. Upozornil mě na něco, co už jsem vnitřně dávno tušila

Zachránil mě duch mrtvé vdovy?

Možná jsem moc sledovala horory a žena se svíčkou neměla zájem mě pohřbít. Opravdu mi ukázala cestu ven a já jí v italštině poděkovala. Z ulice jsem se pak ještě ohlédla a jen viděla, jak plamen svíčky opět mizí v útrobách hřbitova.

Když jsem se pak doma dívala na snímky, co jsem na dovolené pořídila, našla jsem tam jeden velmi zvláštní. Ani jsem si nepamatovala, že bych ho vyfotila. Černobílá fotografie na náhrobní desce nápadně připomínala onu vdovu, která mi ukázala cestu ven.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Vilma (26): Chtěla jsem dokázat, že zvěsti o noutonickém hřbitově jsou nesmysl. To jsem se ale spletla

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.