Vilma (26): Chtěla jsem dokázat, že zvěsti o noutonickém hřbitově jsou nesmysl. To jsem se ale spletla

Odmítala jsem věřit povídačkám, které o noutonickém hřbitově kolovaly. Kamarádka mi vyprávěla, jak je zde v noci slyšet dětský křik, hlasy mrtvých ba dokonce, že se hroby samy otevírají. Chtěla jsem to místo vidět a přesvědčit se na vlastní oči, že nic z toho se nezakládá na pravdě. Ukázalo se ale, že jsem se spletla.

Mohlo by Vás zajímat:

Štěpán (24): Máma mi řekla, že můj otec rodinu opustil. Pravdu jsem zjistil až po letech, potkal jsem ho na hřbitově

Povídačky o noutonickém hřbitově mě zaujaly

Vždycky, když slyším o nějaké senzaci, chci se dozvědět víc. Kdysi mi kamarádi vyprávěli o jednom strašidelném domě. Tak mě to zaujalo, že jsem na nic nečekala a na místo se vydala. Zažila jsem ale velké zklamání, protože nešlo o žádné paranormální jevy, nýbrž o velmi starý dům, kde po šlápnutí na dřevěné trámy bylo slyšet vrzání.

Co mě ale zaujalo více, bylo nedávné líčení mé blízké kamarádky Lucie. Její babička jí vyprávěla o noutonickém hřbitově, a to velmi barvitě. Když mi Lucka třesoucím se hlasem říkala, že je tam v noci slyšet dětský křik a hlasy mrtvých, zabralo to na mě. ,,Tam musím jet,“ vykřikla jsem odhodlaně.

Lucka se na to netvářila. Ona tomu totiž podle všeho věřila. Nesdílela mé nadšení, když jsem ji vyzvala, aby se výletu zúčastnila se mnou. ,,Po tom, co mi babička vyprávěla, tam nejedu. Já se takových věcí bojím,“ bránila se. Nakonec ale usoudila, že pro mé bezpečí bude lepší, aby mě doprovodila.

Mohlo by Vás zajímat:

Adéla (24): Na hřbitově mě přepadl zvláštní pocit, jako kdyby byl někdo v mé hlavě

Hřbitov se od všech ostatních lišil

Zatímco ona se třásla strachy, já se na to těšila. Na to, jak zlomím další mýtus a dokážu, že je to jen povídačka. Noutonice leží kousek za Prahou. Jedná se o malou vesnici, která má sotva 200 obyvatel. Na místo jsme dorazily k večeru. Naši výbavu tvořil fotoaparát a dvě baterky. V batohu jsme měly každá jednu svíčku, kterou jsme chtěly zapálit nějakému nebožtíkovi.

Místo bylo vskutku ponuré, dokonce bych řekla, že jsem cítila negativní energii, která tudy proudila. Prvních pár minut se zdálo, že budu mít pravdu a vše, co mi Lucka vyprávěla, byla lež. Procházely jsme mezi hroby. Některé pocházely až z 18. století. Někdo by řekl, že jsou všechny hřbitovy stejné, ale nejsou. Tento byl jiný.

Jako by to byl jiný svět. Zastavily jsme se zhruba uprostřed a čekaly, co se bude dít. ,,Já už chci jít,“ škemrala Lucie. ,,Vydrž,“ utěšovala jsem ji. A jak jsme tam tak stály, najednou mi někdo něco zašeptal do ucha. Leknutím jsem ucukla. ,,Slyšela jsi to?“ běsnila kamarádka. ,,Slyšela, ale nerozuměla jsem,“ reagovala jsem tiše.

Mohlo by Vás zajímat:

Alfréd (43): Náš dům stojí na starém pohřebišti. Mrtví nám dávají najevo, když chtějí mít klid

Mrtví na hřbitově ožívají

,,Jdeme tudy,“ ukázala jsem jedním směrem a dala se do kroku. Za sebou jsem slyšela Lucku, jak nadává, že už chce jít. Obě baterky přestaly naráz svítit. ,,Vilmo, jdeme pryč,“ prosila mě. Došly jsme skoro na konec jedné části hřbitova, když vtom jsem zaslechla, jak se z hrobu naproti odsouvá kamenná deska. ,,Já ti říkám, že už to není sranda. Pojď pryč,“ naléhala Lucka.

Musím uznat, že už jsem měla strach. Jiný, než se kterým se denně setkávám. Pochopila jsem, že stojíme na půdě, kde nejsme vítané. Nejsem hazardér a kamarádku jsem poslechla. Tiše a pokorně jsme se vydaly ke hřbitovní bráně. Během míjení hrobů jsme slyšely kroky, které se měnily v dupot. To už rozhodilo i mě a dala jsem se na útěk. Běžely jsme k autu a rychle odjely pryč. Musím uznat, že na tom hřbitově něco je. A určitě to není nic dobrého. Mrtví tam vážně asi ožívají.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Diana (37): Nevěřila jsem synovi, že mluví s mrtvými. Všechno změnil jeden noční zážitek

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.