Sáva (64): Manžel se před smrtí nestačil rozloučit. Jedné noci mi poslal dojímavý vzkaz

Jen těžko se dá mému příběhu věřit, ale zkusím to. Evžen zemřel tak nečekaně, že jsem to nedokázala přijmout. Nezemřel mi jen manžel, ale současně i ta nejbližší osoba, kterou jsem ve svém životě měla. Nejvíce mě bolel fakt, že jsme se nestihli rozloučit. Odešel beze slov, bez polibku. Několik týdnů, možná i měsíců, jsem strávila v temnotě.

Mohlo by Vás zajímat:

Katka (21): Myslela jsem, že se mamka po smrti zapomněla rozloučit. Ona ale jen čekala na pravou chvíli

Manžel zemřel nečekanou smrtí

Brali jsme se, když mi bylo dvacet let. Sice proti vůli rodičů, ale to nám bylo jedno. My se milovali od prvního setkání. Naše manželství bylo plné humoru, srandy a vnitřního napojení. Nedali jsme bez sebe ránu. Evžen byl ke mně pozorný celých čtyřicet čtyři let, co jsme byli spolu. Nezapomněl na žádné moje narozeniny, ani naše výročí.

Milovala jsem ho každým coulem. Nikdy jsem se snad ani za jiným mužem neohlédla. Moje srdce tlouklo jen pro něj. V den, kdy zemřel, jsem si přála, aby tlouct přestalo. Stal se účastníkem tragické dopravní nehody. Podle slov lékařů umíral pomalu a bolestně, zaklíněn ve vozidle. Když mi to volali, přestal pro mě svět existovat.

Uzavřela jsem se doma a jen brečela. Na nic jiného jsem neměla sílu. Místy jsem propadala záchvatům lítosti, které vyměnil vztek a zlost. „Kam jsi šel? Proč jsi mě tu nechal? Měli jsme zemřít spolu!" řvala jsem bezradně po prázdném bytě. Ovládalo mě čiré zoufalství. Naši dva kluci se o mě snažili starat, ale já jsem o to nestála.

Mohlo by Vás zajímat:

Madlenka (23): Den po smrti psího přítele jsem zažila něco stěží uvěřitelného. Lépe se mi teď ale spí

V noci se z obýváku ozýval zvuk psacího stroje

Kdysi dávno jsem hodně psala pro jedny noviny. Byl to koníček, který mě naplňoval. Kluci se mě snažili navézt tímto směrem. „Měla by ses něčemu věnovat. Zkus zase začít psát," radil mi syn Radim. Přišlo mi to jako skvělý nápad. Jednoho večera jsem usedla k psacímu stroji a chtěla se z toho zkusit vypsat.

Zjistila jsem ale, že je rozbitý. Začala jsem se vztekat a vzpomněla si na to, jak mi Evžen sliboval, že ho opraví. „Ani ten stroj jsi neopravil..." bouchla jsem do stolu a šla spát. No, spát... Tupě jsem zírala do stropu a přemítala, jak budu žít dál. Nic mi nedávalo smysl, pro nic jsem se nedokázala nadchnout.

Odevzdaně jsem se dívala na hodiny a pozorovala, jak ubíhá minuta po minutě. Bylo jedenáct, pak půl jedné. Nemohla jsem usnout. Poté jsem zaslechla z obýváku podivné cvakání. Nemám žádné domácí zvíře, které by to mohlo způsobovat. Dál jsem ležela a poslouchala cvakání. Až po chvíli mi došlo, že je to zvuk psacího stroje.

Mohlo by Vás zajímat:

Bedřich (26): V noci mě vzbudil přítel mojí sestry, abych jí předal vzkaz. Netušil jsem, že je tou dobou už mrtvý

Manželův vzkaz ze záhrobí mi dal naději

Rozrušeně jsem vstala a šla do obýváku. Vcházela jsem akorát ve chvíli, když znovu cvaknul. Rozsvítila jsem si světlo na chodbě a vešla do obýváku. Nejprve jsem se rozhlédla, protože jeden nikdy neví. V pokoji ale nikdo nebyl. Usedla jsem ke stolu s psacím strojem. Hlavu v dlaních a slzy na kahánku. Pak jsem zvedla oči a všimla si, že je v psacím stroji vložený papír.

A na něm bylo napsáno: „Miluji tě, moje drahá Sávičko. Budu na tebe čekat. Evžen." Četla jsem to snad tisíckrát za sebou. „Evžene?" zašeptala jsem a rozhlédla se po pokoji. Akorát se pootevřelo okno, záclona se ve vánku zvedla a já ucítila, že byl se mnou. To bylo to, co mi dalo znovu sílu a naději, že jeho smrtí naše láska neskončila. Papír se vzkazem mám zarámovaný a vždy, když to na mě padne, čtu si ta slova pořád dokola.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Marieta (41): Řekla jsem mamce před smrtí něco moc ošklivého. Mé výčitky svědomí utišil až vzkaz ze záhrobí

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.