Simona (30): Mám vše, pro co by jiné ženy vraždily. Přesto se necítím ani trochu šťastná

Můj příběh bude působit spíš jako zpověď. Souhrn myšlenek jedné nešťastné a emočně vysáté ženy. Pro ostatní se mohu roztrhat, ale pro sebe neudělám nic. Možná to bude tím, že neumím říkat ne. Teď mě to postupně začalo dohánět.

Mohlo by Vás zajímat:

Renáta (32): Manželova dobrota mi zpočátku imponovala. Po posledních událostech ale rychle měním názor

Neumím lidem říkat ne

Jmenuji se Simona a je mi třicet let. Mám manžela Jirku (33) a dvě děti. Bydlíme v domě, který budeme splácet dalších dvacet pět let. Jsme zdraví, máme co jíst a kde složit hlavu. Mohlo by se tedy zdát, že jsem šťastná a nic mi nechybí. Jenže to tak není a bůh ví, zda někdy bude. Je tu totiž jeden problém, dobře schovaný někde uvnitř mě.

Vždycky jsem se snažila všem pomáhat. Když mi zavolala matka a že našla na druhém konci republiky paní, která prodává úžasné štěně, jela jsem tam já. Když byla moje kamarádka v nesnázích a neměla kde spát, vzala jsem ji k nám a dva měsíce ji živila.

V práci jsme měli deadline pro odevzdání materiálu a já doháněla resty kolegů, protože mě o to požádali. Neumím totiž říkat ne. Ze začátku, tak před šesti lety, jsem všechno skvěle zvládala. Navíc jsem získala nálepku té, která vždycky pomůže. Lidé si na to zvykli a když byl nějaký problém, vytáčeli moje číslo.

Mohlo by Vás zajímat:

Marcel (37): Manželka nemohla po mateřské najít práci. Nakonec to vyřešila dost svérázně

Jsem na vše sama a život mi utíká pod rukama

Po čase začal mé dobroty zneužívat i manžel. Při první mateřské jsem musela doma všechno zvládat sama. Když se rozbilo auto, sháněla jsem servis. S první dcerou jsem byla doma tři roky. Po nástupu do školky jsem i já mazala do práce.

Nikdo mi ale nepomohl, abych se tam po mateřské adaptovala. Nikdo neměl čas a podle mě ani chuť. Vše jsem musela dohánět sama. Matka nikdy nevyzvedla dceru ze školky ani ji nehlídala, když byla nemocná. Jirka je sice hodný chlap, ale některé věci mu unikají.

Do práce jsem chodila další dva roky. Poté jsem znovu otěhotněla. Aby se situace v zaměstnání neopakovala, rozhodla jsem se na mateřské pracovat z domova. Doufala jsem, že to zvládnu. Nastoupila jsem do vlaku, který se se mnou řítí závratnou rychlostí. Už rok pracuji z domova. Ano, má to své výhody, ale bohužel i zápory.

Mohlo by Vás zajímat:

Marta (34): Manžel zůstal se synem na rodičovské dovolené. To jsem ještě netušila, jak to skončí

Uvnitř se postupně užírám

Celý lockdown jsem strávila doma stejně jako Jirka. Na naší domácí situaci to ovšem nic nezměnilo. Byla jsem jediná, kdo doma něco dělal. Jirka absolutně nevnímal fakt, že pracuji. Sice z domova, ale pracuji. Péče o děti dále zůstala na mně. Když byly nemocné, matka dělala, že neexistuje, a nechala mě v tom pěkně vymáchat.

Pracovat s dětmi na krku je vážně na palici. Rok se s rokem sešel a já prozřela. Kvůli svému věčnému obětování se nemám nic. Přišla jsem o všechny přátele. Nikam do společnosti nechodím. Jsem oddaná svým povinnostem a rodině. Jak se mají známí, se dovídám jen díky sociálním sítím.

Jirka si dál vede svůj život. Domů se chodí jen najíst a vyspat. Povinnosti a rodina mu nic neříkají. Díky covidu se můj zaměstnavatel rozhodl, že z domova budeme pracovat i nadále. Já si už ale přijdu jako v kleci. Chodím ode zdi ke zdi a uvažuji, jestli tohle je ten život, který jsem si přála. Jsem nešťastná a přitom na první pohled o nic nejde.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Darek (45): Manželka se jednoho dne vrátila z práce jako vyměněná. Dlouho jsem netušil, co za tím stojí

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.