Štěpán (27): Nedokázal jsem se s dědou rozloučit. On ale stejně přišel pro poslední objetí

Mým vzorem byl vždycky děda Zbyšek. Otec od nás odešel, když jsem byl malý kluk. Mamka potřebovala pomoc, a tak jsme se nastěhovali k jejím rodičům. Všichni jsme žili pod jednou střechou. Já jsem nejvíce vzhlížel k dědovi. Stal se mým životním rádcem. Když onemocněl a záhy zemřel, měl jsem co dělat, abych to ustál. Nakonec mi právě děda dal sílu a chuť žít.

Mohlo by Vás zajímat:

Maruška (35): Praděda lákal ve snu mého muže na hřbitov. Když jsem se tam vydala, nestihla jsem se divit

Vyrůstal jsem u prarodičů

U babičky s dědou jsme bydleli od mých šesti let. Matně si vybavuji, že se naši pořád jen hádali. Táta občas mámu i uhodil. Už tenkrát jsem chápal, že takhle se chlap nechová. Začal jsem ho nesnášet. Když od nás odešel, dost se mi ulevilo. Mamka by to sama nezvládla, a tak jsme šli bydlet k prarodičům. V tom čase jsem začal hodně inklinovat k dědovi.

To on mě učil kopat do míče a udělat první tempa v řece. To on mě vedl za ruku do první třídy. Jemu jsem seděl na klíně v jeho traktoru. Stal se mým velikým vzorem. Rád jsem ho pozoroval, jak se chová k babičce. Nosil jí natrhané kvítí a chystal snídani. Jejich láska byla vidět na každém kroku.

Někdy v době, kdy jsem nastoupil na střední školu, začal děda chřadnout. Když nám oznamoval, že má rakovinu, nevěděl jsem přesně, co to pro něj znamená. Podstoupil léčbu, chemoterapie a nějaký čas to vypadalo, že tu mrchu přemůže. Relativně zdravý se držel ještě dva roky. Pak se rakovina vrátila. A to v plné síle. Děda byl v nemocnici víc než doma.

Mohlo by Vás zajímat:

Katka (21): Myslela jsem, že se mamka po smrti zapomněla rozloučit. Ona ale jen čekala na pravou chvíli

Zemřel můj veliký vzor

Jednoho dne nám doktoři řekli, že děda už se domů nevrátí. Byl jsem jediný, kdo za ním nedokázal jít do nemocnice. Nesnesl bych ten pohled na umírajícího dědu, který je obklopený hadičkami. Když zemřel, věděl jsem to dřív, než mi kdokoliv zavolal. Seděl jsem zrovna na autobusové zastávce. Z ničeho nic se mi zamotala hlava a bolelo mě u srdce.

Skácel jsem se k zemi a celý zblednul. Paní, co stála vedle mě, mi pomáhala ze země. „Jste v pořádku? Máte úplně zelenou barvu," snažila se mě probrat. Já se zmohl na jediné. „Děda," pronesl jsem tiše. V ten moment jsem věděl, že umřel. O několik minut později mi zvonil telefon. Byla to uplakaná máma, která mi sdělovala, že její otec právě zemřel.

Jel jsem za babičkou. Seděla zdrcená v obýváku a plakala. Ten pohled byl víc než smutný. I když už jsem bydlel sám, rozhodl jsem se, že se k babičce na nějaký čas vrátím. Minimálně do doby, než bude pohřeb. Vzal jsem si v práci pár dní volno a byl s babičkou. Ta byla jako tělo bez duše. Celé dny seděla a vzpomínala.

Mohlo by Vás zajímat:

Naďa (22): Moje milovaná babička se vrátila, aby splnila starý slib. Věřím, že to nebylo poslední setkání

Večer před pohřbem se děda přišel rozloučit

Připravit pohřeb bylo veliké sousto i pro mě. Musel jsem ale zatnout zuby a být babičce oporou. Večer před obřadem jsme spolu seděli v obýváku a vzpomínali. V jednu chvíli jsme z vedlejšího pokoje slyšeli odkašlání typické pro dědu. Významně jsme se na sebe s babičkou podívali. „Je tady," špitla a v očích měla prazvláštní radost.

O chvíli později jsme zaslechli kroky po parketách. „Přišel se rozloučit," dodala babička a já jí věřil. Cítil jsem ho. Jeho pižmo a energii. Večer si babička lehla do ložnice a já do pokoje, kde děda spával poslední dny s nemocí. V noci jsem ucítil teplé objetí a lehký dech, který mě šimral na krku. Babička mi ráno vyprávěla, že zažila něco podobného. Díky poslednímu rozloučení jsme s babičkou pohřeb zvládli lépe, než jsme si původně mysleli. Doteď cítím, že na nás děda dává pozor.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Madlenka (23): Den po smrti psího přítele jsem zažila něco stěží uvěřitelného. Lépe se mi teď ale spí

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.