Světlana měla věčně usměvavou a příjemnou sousedku Květu. Najednou ale byla Květa jako vyměněná a bylo vidět, že má trápení. Nakonec se Světlaně svěřila, s prosbou, aby si to nechala pro sebe. Jenže Světlana takovou tíhu neunesla. O co přesně šlo, to se dozvíte v následujícím článku.
Moje sousedka Květa (35) bývala velký smíšek, vždycky když jsem ji viděla, byla veselá a usměvavá. Proto mě jednou velmi zarazil její smutný a skleslý výraz. Musela jsem se zeptat, co se stalo, skoro mě nevnímala, jen řekla, že to nemůže řešit na chodbě.
Důvěrné tajemství
Pozvala jsem ji k sobě na kávu, ona jen seděla a mlčela. Trvalo velmi dlouho, než mi řekla, co se u nich doma stalo. Její manžel před rokem navštívil jeden bar, kde se vyspal s cizí ženou a ta ho zřejmě nakazila. Nechápala jsem to. Květa jen řekla: ,,Manžel je HIV pozitivní,“ a rozbrečela se. Neuměla jsem si představit, co prožívá, musí nejdřív rozdýchat nevěru a hned za tím skutečnost, že má její manžel rizikové onemocnění. Od té doby jsem se jí snažila být alespoň trochu oporou.
Jenže jsem udělala chybu. Řekla jsem to kamarádce Věře, která bydlela o pár vchodů dál. Nechtěla jsem to šířit jako nějaký drb, jen tahle informace asi ze mě musela nějak ven. Věru jsem požádala, aby si to nechala pro sebe, protože je to pro Květu dost citlivé. Kývala, že přece není drbna a bude mlčet.
Neslo se to velmi rychle
Za pár dní mi volala Květa celá rozčílená a ptala se, komu jsem to řekla. Chtěla jsem lhát, ale věděla, že jsem to byla já, protože ona to řekla jen mě a své matce, která bydlí velmi daleko. Hned jsem za ní šla domů. Brečela a hystericky na mě křičela, že když šla do krámu, místní babky si začaly šuškat o tom, ať k ní nikdo nechodí, protože má AIDS. Pokladní prý pronesla něco ve smyslu toho, jestli jí to není trapné jít mezi lidi. A že má sedět doma s tím svým mužíčkem.
Nevěděla jsem, co na to říct, ale přiznala jsem se, že jsem to řekla své kamarádce. Vyhodila mě z bytu se slovy, ať jí nechodím na oči, protože kvůli mně aby se teď bála vyjít ven, protože si na ni lidé ukazují prstem.
Volala jsem hned Věře a ta se smála, že to řekla jen jedné své kamarádce, která pracuje na poště. Pohádala jsem se s ní, protože měla mlčet a já vlastně také.
Jednou jsem byla v krámě ve stejnou chvíli jako Květa a slyšela, jak si tam lidé šuškají a pomlouvají ji. Vykřikla jsem na ně, že tato nemoc se nešíří tak lehce, není to rýma. Tak ať se vcítí do kůže Květy a nechají ji na pokoji, protože ona nemůže za to, co její muž provedl.
Květa se sice ještě zlobila, ale poděkovala mi, že jsem se jí zastala. Už se mnou zase mluví a já se snažím svou chybu napravit.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.