Terčin manžel měl odjakživa jeden velký sen. Chtěl žít v zahraničí, nejlépe v Anglii. Když se mu díky zaměstnavateli tato příležitost konečně naskytla, s radostí ji přijal. Na Terku přitom nebral sebemenší ohled.
S Romanem (40) jsme se seznámili právě v Anglii. Zatímco já tam jela na týden za kamarádkou pařit, on si tam sháněl práci. Nakonec jsme se vrátili společně s tím, že si Roman slíbil, že se tam jednoho dne vrátí. Vždycky toužil žít kdekoliv jinde než v Čechách.
Manžela to vždycky táhlo za hranice
Naše začátky byly hodně o cestování. Jeho to vždycky táhlo do světa. Díky němu jsem se podívala na místa, o kterých se mi ani nesnilo. Společně jsme během několika let procestovali polovinu Evropy a několik exotických zemí. Po narození dcery Emy jsem věděla, že rozlétanému životu je konec. Nevadilo mi to. Mateřství mě naplňovalo mnohem více.
Roman to měl ovšem jinak. Při sebemenší příležitosti vycestovat tak učinil. Neměla jsem mu to za zlé. Jeho dobrodružná povaha mi imponovala. I za cenu toho, že svoje sny žít v zahraničí někdy dával na první místo. Tušila jsem, že v práci dělá všechno pro to, aby se dostal do centrály, která sídlí v Anglii.
Zatímco já beru pozici sekretářky jen jako prostředek k vydělání peněz, Roman svou profesi nikoliv. Má to nastavené jako věc osobní prestiže. I proto začal ve firmě rychle postupovat a jeho plat rostl závratnou rychlostí. Moje výplata vedle té jeho vypadala jako kapesné. Neváhali jsme tedy a rozhodli se pro druhé dítě.
Dostal vysněné místo v Anglii
Nemuseli jsme mít strach o peníze, protože těch Roman vydělával skutečně dost a já si mezitím užívala mateřskou. Role hospodyňky mi seděla. Moc dobře jsem věděla, že ze mě kariéristka nikdy nebude, takže čas doma jsem si chtěla maximálně užít. Měla jsem prostor pro sebe i svoje kamarádky.
Často jsem jezdila za rodiči. Do práce jsem se sice těšila, ale nijak zvlášť jsem do ní nespěchala. Roman byl doma čím dál méně. Po letech společného života jsem tušila, že se něco chystá. A měla jsem pravdu. Po třech měsících, kdy jsme se potkávali defacto jen ve dveřích, přišel s novinkou.
,,Je to tady miláčku,“ křičel radostně. V ruce držel šampus a květinu. ,,Povýšili mě! Budeme se stěhovat. Chápeš to? Já to vážně dokázal. Budeme žít v Anglii!“ jásal. Dlouho jsem se nezmohla na slovo. Bylo mi jasné, že se by hodila spíše gratulace než to, co jsem pronesla. ,,A tys to přijal?“ byla moje první otázka.
Co chci já, ho nezajímá
,,Že váháš! Víš, jak dlouho jsem o to usiloval?“ pronesl radostně a objal mě. ,,Tys to přijal, aniž by ses se mnou poradil? Velká rozhodnutí musíme dělat přeci společně,“ vyčetla jsem mu. ,,Víš od začátku, po čem jdu. Nečekalas snad, že bych takovou nabídku odmítl?“ přešel do útoku. ,,A kdy nastupuješ?“ zněla další otázka.
,,Za měsíc,“ informoval mě a bouchnul šampus. Roman automaticky počítá s tím, že se tady všeho vzdám a pojedeme s ním. Já ale nechci. Mám zde rodinu, vazby, přátele. Navíc ani neumím pořádně anglicky. Jak tam budu za pár let hledat práci? Kamarády? Jeho to ale nezajímá. Odmítá jakékoliv argumenty.
Tvrdí, že je to pro děti skvělá příležitost. Naučí se jazyk, poznají jinou mentalitu. On si dokonce myslí, že mě naláká na to, že nemusím pracovat. Protože ON vydělá za nás oba. Nechápe, že já tam prostě žít nechci. Aktuálně má zato, že letíme s ním. Netuší, že pojede sám...
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.