Vanda (22): Oživily jsme s kamarádkou dávný hřbitovní rituál. Ještě dnes z toho mám husí kůži

Když jsem jako malá jezdila k dědovi na Moravu, vždycky jsem se těšila na kamarádku Sofii (23). Kdykoli jsem přijela, byly jsme pořád spolu. Nedávno jsem se na vesnici vrátila a znovu jsme se setkaly.

Mohlo by Vás zajímat:

Alžběta (69): Vnučka tvrdila, že mi manželův duch chce ublížit. Vypravily jsme se ho odprosit na hřbitov

Tajně jsme chodily v noci na hřbitov

Jako puberťačky jsme vždycky chodily tajně v noci na hřbitov. Děda to možná tušil, ale ani tak mi to nezakazoval. V devět hodin večer jsme se Sofií předstíraly, že už spíme. Jakmile děda v jedenáct ulehl, hodily jsme na sebe oblečení a vyrážely za dobrodružstvím na vesnický hřbitov. Byl tak tajemný, že nás to tam vždycky táhlo.

Každá měla v kapse svíčku a zapalovač. Přišlo nám barbarské brát si baterku. Svíčka se pro takové chvíle hodila podstatně více. Plížily jsme se hřbitovem a vymýšlely si příběhy těch, co tam odpočívali. Na hřbitově byl jeden velký hrob. Ležela v něm čtyřčlenná rodina, která zemřela za zvláštních okolností. Jednoho dne je prostě soused našel doma mrtvé.

Byl to jediný hrob, ze kterého jsme měly strach. Byl z černého mramoru. Navíc se nacházel stranou ostatních hrobů. Kolem něj jsme vždycky procházely mlčky. Než jsme se vrátily do peřin, vytáhly jsme z kapsy dvě cigarety, které jsem dědovi tajně ukradla. Byl to takový náš rituál a velké tajemství.

Mohlo by Vás zajímat:

Filip (24): Na hřbitově jsem potkal zvláštní dívku. Málem jsem se do ní zamiloval, než jsem zjistil mrazivou skutečnost

Znovu jsme se vydaly na hřbitov

Jako děti jsme se se Sofií vídaly každé léto. Jakmile jsme povyrostly, už jsem za dědou nejezdila tak často. Sofie tam bydlela, ale na hřbitov beze mě nechodila. Koneckonců už jsme nebyly malé holky, takže to samo vyšumělo. Minulé léto jsem ale měla služební cestu právě na Moravu. Předem jsem zavolala dědovi, že bych u něj strávila noc.

Hned poté jsem volala Sofii. Byla nadšením bez sebe, že se po pěti letech zase uvidíme. Nejdříve jsme zašly na čaj a dlouhé hodiny si povídaly. Rozloučily jsme se kolem osmé. Sofie jen tak mimochodem pronesla: ,,Tak dnes v jedenáct?“ A mrkla na mě. ,,Jasně, že váháš. To by bylo, abychom nešly na hřbitov, viď?“ přitakala jsem.

S dědou jsme si do desíti hodin povídali, a pak ho zmohla únava. Šel spát, zatímco já na sebe hodila tepláky a štípla mu dvě cigarety jako před lety. Běžela jsem natěšeně za Sofií. Už stála před hřbitovem a nedočkavě přešlapovala. ,,Tak jdeme na to?“ zeptala se. Vzala za kliku. Nepamatuji si, že by se kdy dveře samy zavřely. Tentokrát se za námi zabouchly s velkou ránou.

Mohlo by Vás zajímat:

Anastázie (32): Kus kamene z náhrobku mé matky mi zázračně pomohl. Začala jsem znovu žít

Tajemný hrob nás vyděsil

,,Dneska to bude asi zajímavé,“ zasmála se Sofie. Šly jsme stejnými uličkami jako kdysi. V pubertě jsem strach neměla. Teď mě sevřel divný pocit. Opatrně jsme našlapovaly mezi hroby. Když jsme procházely kolem toho rodinného, Sofie zakopla. Bohužel tak nešikovně, že když se zvedala, dotkla se hrobu, kterého jsme se tak bály.

,,Au, někdo mě drží, nemohu se zvednout!“ křičela zoufale. Tahala jsem ji za druhou ruku. V té tmě nebylo vidět, proč jí nejde se vyprostit. Z hrobu začal vycházet šepot. Obě jsme propadly panice. Pak se pohnul náhrobní kámen a my zařvaly hrůzou. Naslepo jsem kopla nohou do místa, kde měla Sofie ruku. Uvolnila se jí a my utíkaly pryč, co nám nohy stačily. Na světle se podívala na ruku a měla tam otisk. Na ten prokletý hřbitov se už nikdy nevrátím!

Mohlo by Vás zajímat:

Karolína (26): Večerní focení na hřbitově změnilo můj pohled na zmrtvýchvstání

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.