Verča (28): Děda tvrdil, že posmrtný život existuje. Dokázal mi to osm let po pohřbu

Nečekala bych, že setkání se zemřelým dědou přijde až po tolika letech. Nedávno to bylo osm let, co zemřel. Čerstvě po pohřbu jsem čekala, kdy dojde k nějakému kontaktu. Nic se ale nestalo. A to fakt dlouho. Teprve nedávno, kdy už jsem přestala věřit, že by děda přišel, k tomu konečně došlo.

Mohlo by Vás zajímat:

Dita (22): Táta na nás nezapomněl ani po smrti. Každý den ve stejný čas se děje něco zvláštního

Děda byl pro mě vším

Dědeček Vlastík byl pro mě nejen prarodičem, ale i věrným přítelem. Vždycky věděl, jak na mě. Své dětství mám spojené především s ním. Učil se se mnou do školy, vozil mě na tanečky. Po večerech mi vyprávěl tajuplné příběhy. Byl pro mě možná víc než vlastní otec. Pamatuji si, jak ho babička pořád okřikovala, aby mě přestal tak rozmazlovat.

Děda ale ke mně měl ze všech vnoučat nejblíž. Spojovalo nás víc než to, že jsme příbuzní. Nazvala bych to vnitřním poutem. Když jsem dospěla, pořád to byl děda, za kterým jsem si chodila pro rady nebo útěchu. Byl pro mě vším. Zatímco já jen kvetla, děda chátral. Jednoho dne ho přestaly poslouchat nohy, později i hlava.

Zcela otevřeně mě připravoval na to, že umírá. „Stáří je neúprosné, už tady dlouho nebudu," říkal poslední dny. Když zemřel, poprvé v životě jsem cítila velikou bolest. Hlavně tu u srdce. Děda najednou nebyl. Nemohla jsem mu zavolat, nebo ho jen tak překvapit dobrým koláčkem.

Mohlo by Vás zajímat:

Julie (21): V nemocnici dal děda babičce poslední slib. Že ho dodržel, jsme se přesvědčily o dva dny později

Na posmrtné setkání jsem čekala osm let

Děda byl přesvědčený, že posmrtný život existuje. Já byla opačného názoru. Nicméně mi svými slovy dával naději, že po své smrti přijde. V den pohřbu jsem se rozhodla pro drastickou věc. Měl otevřenou rakev a já si na něj mohla naposledy sáhnout. Byl studený jako led. Dlouho jsem na ruce cítila ten chlad, který z něj vycházel.

Čerstvě po pohřbu jsem pořád čekala, jestli přijde. Stále se mi vracela jeho slova o tom, že smrtí nic nekončí. Sice jsem nevěděla, jak si mám naše setkání představit, ale pořád jsem čekala. Nedělo se nic, a to dlouhých osm let. Zcela přirozeně jsem na něj přestala čekat. Už jsem ho měla jen ve svých vzpomínkách.

To posmrtné setkání se odehrálo teprve nedávno. Přišla jsem domů z práce, a protože to byl zrovna den blbec, usedla jsem odevzdaně do křesla. „To byl den," posteskla jsem si. Najednou se v pokoji zvedl vítr. Cítila jsem, jak mi přechází přes záda, hruď a následně obličej. Ten chlad ve mně nevzbuzoval strach. Měla jsem totiž pocit, že už jsem ho někdy zažila.

Mohlo by Vás zajímat:

Naďa (22): Moje milovaná babička se vrátila, aby splnila starý slib. Věřím, že to nebylo poslední setkání

Ledový větřík zvěstoval jeho přítomnost

Po celém těle jsem ucítila chlad. Zavřela jsem na chvíli oči a nechala větřík, aby se mi hrabal ve vlasech. Fyzicky jsem cítila, jak mi něco prohrabuje vlasy. Pak jsem vytřeštěně otevřela oči. Vzpomněla jsem si, jak měl děda v rakvi studenou ruku. „Dědo?" hlesla jsem. Jako odpověď se zvedla záclona od okna.

Jasně a zřetelně jsem cítila, že v tom pokoji někdo je. Ten někdo byl děda. Neviděla jsem žádnou postavu nebo siluetu. Jen jsem ho zkrátka cítila. Čekala jsem dlouhých osm let, celé to trvalo několik málo minut. Bylo to ale velmi intenzivní a podivně příjemné. Během chvíle se udělalo v pokoji zase teplo a záclona se vrátila k oknu. Když jsem to říkala mamce, nevěřila mi. Já ale vím, že to byl děda a že měl zase pravdu. Posmrtný život existuje.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Dominika (29): Tvrdila jsem kamarádce, že posmrtný život neexistuje. Na jejím pohřbu jsem se ale přesvědčila o opaku

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.