Julii vychovávali prarodiče. Měla s nimi proto nebývale silný vztah. Když se děda ocitl v nemocnici, babičce slíbil, že jí dá vědět, až zemře. A svůj slib splnil do posledního puntíku.
Od útlého dětství mě vychovávala babička Jarka s dědou Tondou. Proč se mě rodiče vzdali, mi dodnes nikdo neřekl. Já už po nich ani nepátrám. Prarodiče beru jako rodiče, jsou pro mě vším. I když nedávno jsme se musely s dědečkem navždy rozloučit. A to by nebyl on, aby svoji smrt neoznámil prazvláštním způsobem.
Děda těžce onemocněl a umíral
Vděčím oběma za hodně. Děda ze mě vychoval sebevědomou bytost, která se jen tak nevzdává. Babička mě zase naučila všem dovednostem, které by měla žena umět. Pečovali o mě s velkou láskou a pokorou. Budu jim do smrti vděčná, že se mě ujali a měli mě rádi. Přála jsem si, aby tady byli věčně.
Jenže nežijeme v pohádce, takže mi bylo jasné, že mi nikdo takové přání nesplní. Věřila jsem, že když dědu kvůli zdravotním problémům odvezli do nemocnice, určitě se ještě vrátí. Netušila jsem, že je vážně nemocný. Zhruba třetí den poté, co dědečka hospitalizovali, jsme s babičkou seděly u kamen a vyprávěly si historky.
,,Neboj se, děvče, on to děda zvládne. Věřím, že ať se stane cokoliv, bude tady s námi navěky,“ říkala babička a mně přišlo, že je s jeho smrtí už vlastně nějak tak smířená. Každý večer jsme se modlily za dědův brzký návrat domů. Pátý den jsme se za ním jely podívat. Lekla jsem se, protože nevypadal vůbec dobře.
Slíbil, že dá babičce znamení, až zemře
Když se s babičkou viděli, mlčky si vzájemně hleděli do očí. Jejich výměny pohledů značily, kolik lásky mezi nimi je. Tekly mi dojetím slzy. Bylo cítit, jak dědu opouští život. Musel by se stát zázrak, aby se vrátil domů. V jednu chvíli se ztěžka k babičce naklonil a pošeptal: ,,Jarunko, už se to blíží. Dám ti znamení, až bude po všem. Budeš první, kdo se to dozví,“ řekl a babi ho políbila na čelo.
Poté jsem k dědovi poklekla i já. Dal mi pusu, hluboce se mi podíval od očí. Slova byla zbytečná. Věděla jsem, co mi tím pohledem říká. To bylo naposledy, kdy jsme dědu viděly živého. Za další dva dny nás s babičkou vzbudila velká rána. Vycházela z kuchyně, kde stála kamna. Znělo to, jako by v kamnech blafnul oheň.
Rána to byla velmi hlasitá a specifická. Nezávisle na sobě jsme s babičkou běžely ke kamnům. Jejich dvířka byla otevřená, ačkoliv je vždycky zavíráme. ,,Tonda,“ špitla babička smutně. Chtěla jsem dvířka zavřít, ale zničehonic se v kamnech rozhořel plamen. Zaplápolal a znovu zhasl. Vtom se rozezvonil telefon.
Požádal mě, abych se postarala o babičku
Babička už věděla, že děda zemřel. Telefonát jí to jen potvrdil. Lékařka oznamovala čas skonu, který se přesně shodoval s tím, kdy se v kamnech rozhořelo. Zatopily jsme si a v objetí k nim s babičkou usedly. Po chvíli chtěla babička přiložit.
I já se dívala do ohně. V něm jsme na okamžik spatřily dědovu veselou tvář. Babička se pousmála. Děda se s námi přišel rozloučit. K ránu jsme znovu ulehly. Výjimečně do jedné postele, já na dědovo místo. Než jsem usnula, děda stál ve dveřích. ,,Dobře se mi o babičku postarej, Julčo. A teď už spi,“ zašeptal a rozplynul se. Myslím, že už nikdy s nikým nebudu mít tak silné pouto, jako s dědou.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.