Vilma (31): Ocitla jsem se v situaci, která nemá správně řešení. Buď ublížím sobě, nebo rodině

Pocházím z rodiny, kde se jen křičelo a přikazovalo. Moje matka byla zastáncem přísné výchovy. Musela jsem ji poslechnout na první dobrou. Jinak mě čekal pásek nebo jiný trest. Kvůli tomu jsem byla roky zalezlá v ulitě. Nikdy jsem na nic neměla vlastní názor a přizpůsobovala se ostatním.

Mohlo by Vás zajímat:

Renata (59): Vedu dva zcela rozdílné životy. Zatímco v práci jsem šťastná, doma trpím

Vysvobození v podobě manžela

Velkou část dětství jsem byla zakřiknutá. Neměla jsem žádné sny ani představy o tom, kým bych jednou chtěla být. Podle matky jsem totiž nebyla k ničemu. Dodnes nevím, co ji vedlo k tomu, že na mě byla tak zlá. Jsem tím poznamenaná na celý život. Vysvobození přišlo až v podobě mého manžela.

Libor (35) se mi tehdy jevil jako hotový anděl. Nějaký čas jsme bydleli v jeho bytě. Po čase přišel s nápadem, že koupíme dům na vesnici. Snil o tom, jak budeme mít zvířata a jíst vlastní zeleninu. Jako člověk, co neměl vlastní názor, jsem mu to odkývala. Měla jsem pocit, že jsem šťastná. Libor se ke mně choval láskyplně.

Bohužel jsem pořád žila ve své ulitě. Neříkala jsem nahlas, co si myslím. Bála jsem se, že to manžela nebude zajímat. Stejně jako to nezajímalo moji matku. Takže co Libor chtěl, to bylo a vlastně to tak platí dodneška. Máme spolu šestiletou Lucku a skoro tříletého Jendu. Když jsem byla na druhé mateřské dovolené, dostavily se opožděné poporodní deprese.

Mohlo by Vás zajímat:

Klára (39): Splnila jsem si životní sen. Jenže místo radosti bych nejradši brečela zoufalstvím

Díky psychologovi jsem zjistila, co chci

I když jsem se zato velmi styděla, vyhledala jsem psychologa. Tam nastal onen zlom. Po několika sezeních mi došlo, co jsem provedla. Dopustila jsem koupi baráku na vesnici, kde chcípl pes. I to, že se starám o naše hospodářství, aniž bych o to stála. Kydám hnůj, uklízím slepičince, a ještě manželovi tvrdím, jak mě to baví.

S každým dalším sezením jsem měla jasněji. ,,Vždyť já takhle žít nechci,“ honilo se mi hlavou. ,,Ale co teď? Máme děti, dům,“ vypočítávala jsem. Najednou jsem zjistila, že mám po těch letech v ulitě vlastní představy o životě. A to takové, že žiji v bytě a hodně cestuji. Užívám si života, poznávám nové země a nová zákoutí. Libor třeba nikdy nechtěl, abych se malovala. Přitom já po tom tak toužila!

Zjevně ta změna ze mě byla cítit, protože si Libor všiml, že nejsem ve své kůži. Dělal si starosti. Napadly ho různé důvody, proč jsem jiná. Jako první samozřejmě milenec. Myslela jsem si, že mi z toho prozření bouchne hlava. Musela jsem mu říct pravdu. Ani pro mě to nebylo lehké. Říct mu, že jsem roky vlastně lhala. A to jen ze strachu, který ve mně matka vypěstovala.

Mohlo by Vás zajímat:

David (59): Měli jsme s manželkou krásný život. Stačilo ale málo, aby se naše štěstí zhroutilo jako domeček z karet

Copak můžu všechno jen tak zničit?

U Libora jsem pochopení nenašla. Ani jsem to nečekala. Nechápe, že bych peníze raději investovala do cestování než do krmení dobytka. O tom, že bychom šli do bytu, nechce ani slyšet. Já ho chápu. Když se podepisovala smlouva na barák, bylo to naše společné rozhodnutí. Jenže já mám chuť žít. Teď a tady.

Často přemýšlím nad tím, že konečně jednou v životě udělám to, co chci já. Bohužel to s sebou ponese hodně bolesti. Libor na mě byl vždycky hodný. Je to skvělý táta. Nikdy na mě nekřičel jako máma. Měl mě rád. Jen si chudák myslel, že máme stejnou představu o životě. Ať se rozhodnu jakkoliv, obojí bude špatně. Buď ublížím rodině, nebo zůstanu do konce života nešťastná. Možná bude lepší zalézt zpět do ulity.

Mohlo by Vás zajímat:

Světlana (55): Dcera mě neposlechla a zničila si život. Teď u mě hledá útěchu

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.