Vlaďka myslela zjevně víc na sebe než na dceru Janu. V dospělosti na ni často tlačila, aby si našla muže a založila rodinu. Moc totiž toužila po vnoučatech. Když Jana porodila dvě děti, přišla rodičům oznámit šokující skutečnost.
Vždycky jsme byli celkem normální rodina. Nevyčnívali jsme z řady. Bydleli jsme celý život na malém městě, kde si lidé vidí do talíře. Na svět jsem přivedla dvě děti - Janu (36) a Miloše (30). Od obou jsem v dospělosti očekávala minimálně dvě vnoučata.
Dcera byla vždycky vzorná
Jana byla vždycky ve všem vzorná. Za školu nám nechodila a dobře se učila. V pubertě se chovala také umírněně. Žádné noční úprky na diskotéku. Vždycky jsme spolu jednaly narovinu. Myslela jsem si, že mi natolik věří, že by mi řekla i to nejtajnější tajemství.
Když vystudovala střední školu, rozhodla se jít na vysokou. Chtěla to dotáhnout na lékařku v nemocnici ve městě. Když se to podařilo, bujaře jsme to oslavili. ,,Ještě manžela, děti a bude to všechno,“ pronesla jsem během gratulace. Tehdy si mě Jana změřila zvláštním pohledem.
O dceři se brzy začalo v okolí mluvit. Lidé ji chválili, jak je šikovná a jak rádi k ní chodí. Já už ale doufala, že mi přivede na svět vnouče. Rozhodla jsem se, že jí trochu pomůžu. Čas od času jsem jí poslala odkaz ze seznamky. Moje kamarádka měla syna, který byl také sám. Janu jsem natlačila do toho, aby se s ním sešla. K mé radosti dopadlo rande skvěle. Začali se vídat pravidelně. Já si mnula ruce, že je to na dobré cestě.
Pořád jsem jí říkala, jak má žít
Sem tam jsem si do Jany rýpla, aby s dětmi moc neotálela, že už není nejmladší. Pořád jsem opakovala totéž – jak moc chci vnoučata. Někdy mě poslala do háje, jindy to mlčky odkývala. Když se do dvou let konala svatba, radovala jsem se. Za další rok se narodil vnuk Tobík a o rok a půl později malá Bětka. Jana nám je často dávala na hlídání.
Nic jsem nenamítala, protože přesně to jsem chtěla. Jednou, když mi je dávala ve dveřích, pronesla: ,,Už jsi spokojená? Můžu si odteď žít svůj vlastní život?“ V tu chvíli jsem to nepochopila. Možná ještě další rok jsme prožívali štěstí, které ale mělo skončit.
Jana k nám jednou neohlášeně přijela. ,,Mami, tati, sedněte si. Musím s vámi mluvit,“ řekla a nervózně přecházela sem tam. ,,Budeme se s Norbertem rozvádět,“ vypálila. Už jsem si stoupala, že jí to rozmluvím, ale Jana mě předběhla. ,,Ne, mami. Nic neříkej. Nechci nic slyšet. Je na čase vám říct pravdu. Já nejsem na muže. Už roky miluji kamarádku Hanku,“ šokovala nás, a pak se také posadila.
Nedokážu skousnout, že je dcera lesbička
,,A je to venku,“ pronesla do hrobového ticha. Manžel na ni hned spustil. ,,Proč nám to děláš? Co jsme ti provedli? Co na to řeknou lidi?“ lamentoval a odešel. ,,Jani, třeba se pleteš. Možná se ti jen bouří hormony,“ snažila jsem se na to jít po dobrém. Jana se na mě smutně podívala. ,,Víš, proč jsem si Norberta vzala a měla s ním děti? Abys dala pokoj. Děti miluji, ale Norberta ne," zaskočila mě.
,,Můžeš za to ty a tvoje nároky na můj život. S Hankou chceme uzavřít registrované partnerství. Ty ani táta to nezměníte. Chci už konečně žít podle sebe,“ uzavřela diskusi, vzala si věci a odešla. Po vsi se to rozkřiklo velmi rychle. I vrabci na střeše si o tom štěbetají. Manžel to nakonec přijal a s Janou se dál stýká. Já se z toho pořád nemůžu vzpamatovat. Teď mám sice vnoučata, ale přijdu o dceru. Bojím se totiž, že se přes to nepřenesu.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.