Zita (19): Po dědově smrti jsem přišla na to, že nás nikdy neopustil. Když je mi smutno, můžu s ním mluvit

Dlouhé roky jsme žili děda, táta a já v jednom domě. Když nás dědeček opustil, ještě víc nás to s tátou semklo. V domě bylo znát, že tam děda chybí. Jedné noci, když nebyl táta doma, ulehla jsem do dědovy postele. Zažila jsem něco, co mi táta dlouho tajil.

Mohlo by Vás zajímat:

Hedvika (21): Babička měla v domě zlého ducha. Šokovalo mě zjištění, kdo by to mohl být

S tátou jsme žili u dědy

Moje maminka zemřela těsně po porodu. Táta na mě zůstal sám. Můj dědeček Hynek si nás vzal k sobě. Hlavně proto, aby tátovi pomohl se mnou. Dalo by se říct, že mě vychovávali oba. Táta byl ten přísný a důsledný, kdežto děda byl ten, co mě chlácholil a rozmazloval. Když jsem povyrostla, hodně času jsem trávila právě s dědou.

Učil mě všemu, co je třeba umět k životu na vesnici. Myslím, že mi děda dokázal nahradit maminku, protože se mnou řešil i holčičí věci, na které táta neměl sílu. Dlouhé roky se nám spolu žilo víc než dobře. Panovala mezi námi čistá láska a pochopení. Nikdy dědovi nepřestanu být vděčná, že nám s tátou tak pomáhal.

Před rokem nás ale po těžké nemoci navždy opustil. S tátou nás to hodně vzalo. Hynek byl ten, kdo vedl celou domácnost, dával úkoly a měl všechno pod palcem. Po jeho smrti jsme byli s tátou místy bezradní a osamělí. Dál jsme se ale snažili věci dělat tak, jak je dělával děda.

Mohlo by Vás zajímat:

Klára (27): Můj děda se mnou komunikuje i po smrti. Jednou mi to zachránilo život

Ulehla jsem do pokoje, kde spával děda

Občas jsem tátu v noci slyšela, jak si s někým povídá. Když jsem se ho na to ptala, nikdy mi pořádně neodpověděl. Až jednoho dne jsem to měla pochopit sama. Táta odcestoval na dva dny pryč a já zůstala v celém domě sama. Bylo mi smutno, tak jsem se rozhodla, že si půjdu lehnout do pokoje, kde spával děda.

Táta ten pokoj po dědečkově smrti zamknul a klíč schoval. Já jsem ale věděla kam, takže jsem si potají pokoj odemkla. Pořád to v něm vonělo dědečkem. Ulehla jsem do jeho postele, rozpažila ruce a zírala do stropu. Zavřela jsem oči a vzpomínala, jak jsem jako dítě na té posteli skákala a děda se tomu smál.

„Ahoj," ozvalo se najednou. Rychle jsem otevřela oči a zeptala se: „Kdo tu je?" Vyděšeně jsem si sedla na postel. „To jsem já, děda," zazněl známý hlas. „Dědo? Kde jsi? Nevidím tě," rozhlížela se kolem sebe. „Tady," ozvalo se z velkého zrcadla. „Moc rád tě vidím," dodal. A pak jsem ho tam uviděla.

Mohlo by Vás zajímat:

Luděk (21): Babička se nám zjevila v podivné mlze. Díky tomu jsme jí stihli zachránit život

Mluvíme s dědou i po jeho smrti

„Vedete si s tátou moc dobře," chválil nás děda. „Musíš na něj dávat pozor," zadíval se mi do očí. „Tak se tady zase měj a opatruj se," dodal a byl pryč. S otevřenou pusou jsem zírala na místo, kde před malou chvílí stál. Znovu jsem si s hřejivým pocitem u srdce lehla a usnula. Když se táta druhý den vrátil, našel mě v dědově pokoji.

„Co tu děláš? Víš, že sem nesmíš," rozčiloval se. „Už asi vím, s kým po večerech mluvíš," nadhodila jsem. „On tu byl?" zeptal se přímo. „Proč jsi mi neřekl, že za tebou děda chodí?" zajímalo mě. „Bál jsem se, že tě to vyděsí. Ale jak se zdá, spletl jsem se," usmál se a usedl vedle mě. A pak mě objal. Když je mi smutno, jdu do dědova pokoje a čekám, jestli přijde. Zatím to vždycky vyšlo.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Dáša (19): Prababička umřela dřív, než jsme se stihly poznat. Vrtalo mi to hlavou, a tak jsem uspořádala seanci

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.