Lenka (20): Bouřky jsem vždy milovala. Ale jednou jsem na obloze spatřila něco, co mě pořádně vyděsilo

Kamarádky mi říkaly, že jsem praštěná. Ale já opravdu milovala bouře. A vůbec mi nevadilo, když mě nějaká přepadla cestou domů. Schválně jsem pak šla pěšky a vychutnávala si řádění přírody.

Mohlo by Vás zajímat:

Věra (43): Děsivá bouře ukázala, že s mým domem není něco v pořádku. Už se tam necítím bezpečně

Cestou domů mě zastihla bouře

Moje máma už je zvyklá, že když začne pršet, vrátím se domů pozdě a zmoklá jako slepice. Už v předsíni mi podává ručník, abych se mohla otřít. A pak sedí a poslouchá, jak jí popisuju, co jsem venku prožila. Jsem ráda, že mi to toleruje. Ne každá máma asi má pro podobné věci pochopení.

Nedávno jsem seděla v práci a viděla, že se zatahuje obloha. Zatímco kolegyně z toho byly nešťastné, já se naopak těšila. Představovala jsem si, jak budu kráčet městem a užívat si bouři.

Když jsem šla domů, ulice byly téměř prázdné, až na několik pospíchajících lidí. Pán z večerky mi nabízel deštník za pár korun, ale já ho nepotřebovala. K čemu by mi byl? To bych nemohla bouřku pocítit na vlastní kůži...

Mohlo by Vás zajímat:

Olda (48): Při houbaření nás se synem zastihla bouřka. Nebýt záhadného staříka, přišli bychom o život

Poprvé v životě mě bouřka vyděsila

Kráčela jsem domů a usmívala se sama pro sebe, když jsem najednou měla pocit, že je něco trošku jinak. Jemné šimrání na páteři se změnilo v mráz. Zastavila jsem se a rozhlížela kolem sebe. Zdálo se mi, jako kdyby mi hrozil nějaké nebezpečí.

Neumím to dost dobře vysvětlit. Jakýsi šestý smysl mě varoval, ale já nevím, před čím. Potřásla jsem hlavou. Zrovna jsem byla uprostřed prázdné ulice. Nikde nikoho.

Pak jsem se podívala na oblohu a zůstala celá zkoprnělá. Uprostřed černých mračen se rýsovala tvář. Nebyla lidská, žádný člověk tak zvláštně nevypadá. Ani nevím, jak bych ji popsala. Pokud bych měla použít jedno slovo, které by její výraz nejlépe charakterizovalo, bylo by to zlo...

Mohlo by Vás zajímat:

Andrea (62): Na procházce lesem nás překvapila bouřka. S mraky se přihnal i děsivý přízrak

Myslela jsem, že přijdu o život

Dívala jsem se na tu tvář. Zdálo se, že mě pozoruje. Kdykoliv se jí pohnuly rty, ozval se děsivý zvuk hromu. Dostala jsem strach, jaký jsem v bouři ještě nikdy neměla. Bála jsem se, že zemřu. Ale nemohla jsem se hnout. Tělo mě vůbec neposlouchalo.

Nevím, jak dlouho jsem tam stála. Vysvobodilo mě až auto, které kolem projíždělo tak rychle, že mě celou ohodilo vodou. To mě vytrhlo z transu. Okamžitě jsem utíkala domů. Máma mě čekala s ručníkem, ale neušlo jí, že se něco stalo. "Co ti je?" zeptala se vyděšeně. Nedokázala jsem jí odpovědět, jen jsem drkotala zuby. Hned mě uložila do postele, ale zimnice jsem se nezbavila. Zbytek dne a celou noc jsem proležela v horečkách a zdály se mi opravdu špatné věci.

Pak jsem se probrala a viděla, že venku je hezky a svítí slunce. Bylo mi dobře a mohla jsem vstát. Souviselo to s tím, že je po bouři? Nevím. Ale od té doby se bouřím raději vyhýbám. Jakmile vidím, že se zatahuje obloha, pospíchám domů. Jako každý normální člověk...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Miloš (49): Během bouřky jsem zastavil promáčené stopařce. Následovaly nejděsivější chvíle mého života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.