Miloš (49): Během bouřky jsem zastavil promáčené stopařce. Následovaly nejděsivější chvíle mého života

Moje historka možná bude spoustě lidí připadat jako přitažená za vlasy, ale já vím, co jsem zažil. Jsem chlap v nejlepších letech, cvičím a udržuji se ve formě. Přesto mě k smrti vyděsila stopařka, kterou jsem svezl v průběhu bouřky...

Mohlo by Vás zajímat:

Miloš (64): Když mě v lese zaskočila bouřka, schoval jsem se do staré boudy. Na ten děs nikdy nezapomenu

Svezl jsem osamělou stopařku

Před časem jsem se vracel ze služební cesty z Německa, byl večer a já toho měl už dost. Rádio mě nebavilo, nikde nehráli nic pořádného. Padala na mě únava, takže jsem si přál být co nejrychleji doma. Pak mi na čelní sklo začaly dopadat kapky deště. Ještě tohle mi chybělo...

Pustil jsem stěrače a nervózně si poposedl. Silnice byla takto pozdě večer prázdná a monotónní. Náhle jsem na jedné výpadovce uviděl osamělou postavu. Pořádně lilo a ten malý človíček tam stál a čekal. Když mě spatřil, zvedl ruku.

Přemýšlel jsem nad tím, jestli mám zastavit. Určitě mi promáčí sedadlo. Ale na druhé straně bych v tomto počasí nerad byl venku, takže vyhrál soucit. Zastavil jsem u té postavy, nechal sjet dolů okénko a řekl, ať si naskočí. Byla to mladá holka, alespoň pokud jsem tak mohl soudit podle figury. Přes hlavu totiž měla kapuci, aby jí nepršelo do obličeje.

Mohlo by Vás zajímat:

Pavel (18): Nechápal jsem, proč moje fretka odmítá chodit přes most. Zjistil jsem to až za jedné bouřky, během níž mi šlo o život

Do auta mi nastoupilo něco děsivého

Neptal jsem se, kam jede. V té bouři asi byla vděčná za jakýkoliv odvoz. Chvilku jsem čekal, až se usadí a trochu se zmátoří. Jenže ona pořád nemluvila. "Kam to bude, slečno?" zkusil jsem navázat kontakt. Odpovědí mi bylo ticho.

Vydržel jsem to asi minutu, pak jsem se zeptal znovu, kam jede. Pořád měla na hlavě tu kapuci, takže jsem jí neviděl do tváře. Nejdřív se ozvalo jenom zasýpání, poté skřehotavý hlas, na který nikdy v životě nezapomenu.

"Prostě jeď. Řeknu ti, kde zastavíš," pronesla. Z pusy jí neuvěřitelně smrdělo. Raději jsem se už na nic neptal a řídil dál. Po chvilce zvedla ruku a prstem na něco ukazovala. Zpomalil jsem a zjistil, že před námi se z deště a tmy vynořuje hřbitov.

Mohlo by Vás zajímat:

Andrea (62): Na procházce lesem nás překvapila bouřka. S mraky se přihnal i děsivý přízrak

Myslel jsem, že umřu

Roztřásly se mi ruce a přestože to ke hřbitovu bylo jen pár metrů, málem jsem naboural. Zastavil jsem a nechal běžet motor, abych mohl rychle vyrazit pryč. Ta holka se k ničemu neměla. Seděla vedle mě, zatímco já se klepal strachy. Pak začala pomalu vystupovat z auta. Trvalo to nekonečně dlouho. Když byla venku, otočila se ke mně a já jí poprvé pohlédl do tváře. Vypadala mrtvolně, jedno oko jí chybělo a v puse měla jenom pár zelených zubů. Patrně se na mě usmála, protože rozevřela děsivou pusu, ale nic neřekla.

Vyrazil jsem pryč, nevadilo mi, že všechno kolem mě blikalo, protože byly otevřené dveře na straně spolujezdce. Když jsem nechal hřbitov dostatečně daleko za sebou, zastavil jsem a zavřel ty dveře. Seděl jsem v autě, srdce mi divoce bušilo a měl jsem pocit, že tam umřu. Bolest v hrudi nepolevovala...

Nevím, jak dlouho se tam seděl. Pak jsem se najednou s trhnutím probral. Rozhlédl jsem se kolem sebe, v autě jsem byl sám. Jen sedalo spolujezdce bylo celé promáčené a působilo jako děsivá připomínka stopařky, kterou bych nepřál potkat ani svému největšímu nepříteli.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Olda (48): Při houbaření nás se synem zastihla bouřka. Nebýt záhadného staříka, přišli bychom o život

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.