Lenka (26): Táta odešel od mámy, když bojovala s rakovinou. Ona mu nakonec odpustila, ale já to nedokážu

Vím, že naši měli několik krizí, a doma pak pár dní vládla tichá domácnost. Ale prostě si jen lezli na nervy jako mnoho párů, co spolu žijí spousty let. Nic vážného. Když ale přišel opravdový problém, táta to neustál. A šíleně mě tím zklamal.

Mohlo by Vás zajímat:

Karin (48): Mamograf prozradil rakovinu a moje kamarádky se ode mě odtáhly. Tvrdí, že si za to můžu sama

Zůstat, když je nejhůř, to je láska

Když mámě před dvěma lety diagnostikovali rakovinu prsu, zhroutil se mi svět. Byla jsem tehdy ještě na vysoké, ale hned jsem věděla, že musím jezdit domů co nejčastěji a že mě máma potřebuje. Všechny mé radosti a koníčky šly stranou. Táta se jako vždy tvářil jako tvrďák, kterého nic nerozhází. Tvrdil, že i on to zvládne. Ale nezvládl. Totálně pohořel.

Ve chvíli, kdy ho máma nejvíc potřebovala, myslel jen na sebe. Začalo to výmluvami, že ji nemůže doprovázet na chemoterapie, že se mu z nemocnice a onkologického oddělení dělá špatně. Pak ho dusila atmosféra doma. Nedával máminy těžké dny, kdy jen zvracela a nemohla vstát z postele. Milostivě jí párkrát něco donesl, ale bylo vidět, jak ho to obtěžuje. Nejvíc mě vytočilo, jak na mámu, která nejdřív ztratila vlasy a pak i jedno prso, kouká jako na nějakou zrůdu, co může za to, že je smrtelně nemocná. Tak jsem ji obskakovala já a tátu neřešila. Jenže jeho nezájem nebylo to nejhorší, čeho jsme se s mámou dočkaly. Nakonec naprosto zbaběle odešel.

„Já na tohle nemám, promiň,“ řekl po 30 letech manželství. Bez dalšího vysvětlení, bez pokusu se s tím poprat. Prý jí může nabídnout alespoň finanční pomoc. Výsměch. Jak já se za něj styděla! Máma byla samozřejmě zničená. Fyzicky i psychicky. Já ji tahala z nejhoršího. Nechápala jsem, jak nás otec mohl v takových chvílích opustit.

Mohlo by Vás zajímat:

Dorotka (34): Prvního manžela mi vzala rakovina. Před druhou svatbou jsem měla pocit, že ho zrazuji

Dělala jsem, co bylo v mých silách

Nemoc vzala mámě vlasy, jedno prso a na dlouhý čas i úsměv a jakoukoli radost. Ale byla strašně statečná. Bojovala. A zvládla to. I když nás to obě stálo mnoho sil.

A právě v momentě, kdy jsme začaly znovu volně dýchat, a máme se dozvěděla, že rakovina je za ní, táta se vrátil. Jen tak. Jako by se nic nestalo. Jako by čekal, až se vzpamatuje, začnou jí růst vlasy a bude po plastice prsu. Jak ubohé.

„Chtěl bych být zase s vámi,“ řekl a koukal u toho do země.

Nechápala jsem. A nechápu doteď. Ne že se vrátil, ale že mu máma nakonec odpustila. Vím, že si prožila nejhorší období života a spoustu věcí přehodnotila. Ale překousnout takovou zradu od muže jejího života?

„Udělala jsem to kvůli sobě. Chci mít hlavně klid, necítit v sobě hořkost a zase se radovat ze života,“ vysvětlovala mi.
Já to ale neumím. Pořád mám v sobě šílenou hořkost. A zklamání. Tohle bych od táty vážně nečekala.

Mohlo by Vás zajímat:

Apolena (34): Mám rakovinu ve finálním stadiu. Místo toho, aby mi byl oporou, manžel si připravuje zadní vrátka

Některé věci se neodpouštějí

Nedávno jsme všichni seděli u stolu. Táta se tvářil, jako by nic neprovedl. Smál se, choval se mile, chtěl se zapojit. Ale já to nevydržela.

„Víš, že tě nikdy nebudu schopná brát jako dřív?“ vpálila jsem mu tvrdě. Ztichl. Jen přikývl. „Zradil jsi nás a já ti to nemůžu odpustit. Možná jednou...“

Nechci mámě přidělávat vrásky. Vím, že pro ni není lehké stát mezi mnou a tátou, ale nemůžu hrát divadlo a dusit v sobě tak negativní pocity. On v nejdůležitějším okamžiku selhal a to se jen tak nevymazat nedá.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Štěpánka (41): Tchyně svádí vše na svou nemoc a nechává se obskakovat. Zjistila jsem přitom, že léčba už dávno zabrala