Setkání po letech, nejčastěji se spolužáky ze základní či střední školy bývají oblíbenou společenskou událostí napříč generacemi. Už z logiky věci vyplývá, že by mělo jít o zážitek příjemný. Lence dalo práci, sehnat všechny bývalé spolužáky ze střední dohromady po sítích. Jenže pak přišel zlom a nikdo nechtěl dorazit.
Vzpomínám, že o školních srazech bývalých spolužáků, mi maminka vyprávěla hotové legendy. Ať už ale šlo o cokoliv, pokaždé měly tyhle akce společného jmenovatele, a sice radost, dobrou náladu i dobrý pocit. Podobně hovoří i má starší kolegyně v práci Romana, pro kterou jsou pravidelné třídní srazy tou vůbec nejmilejší společenskou událostí.
Napadlo mě uspořádat po letech setkání
To v mém případě je situace opačná. Není mi sice ani padesát, ale od střední to už bude více, jak dvacet let. Co vím, tak mezi námi panovaly vždy dobré vztahy, a už když jsme se rozcházeli, plánovalo se setkání. Jenže, člověk míní… Naše kroky se rozutekli do života a na bývalé školní lavice nikdo ani nevzdechl. Rok, dva, deset let.
Teprve s příchodem sociálních sítí došlo v komunikaci ke změně, a já dostala geniální nápad, a sice svolat skrze ně ono setkání po letech. „Nemůže to být složité,“ uvažovala jsem v reakci na zmínku Romany, která hned vyprávěla, že dříve se musely hledat telefonní čísla či domácí adresy dost složitě. „Jasné, teď je to lepší!“ Jenže… Vše má svá „ale“.
Vypadalo to velmi nadějně
To, že sraz neorganizoval dosud nikdo přede mnou, mi mělo být výstrahou. Já však zastávala názor, že pouze nezbyl čas. Ostatně jsme zrychlená generace, všichni všechno chtějí hned a na zábavu mnohdy není kdy. Usedla jsem tedy k počítači a začala jednotlivé lidi kontaktovat. Holky i kluci se mi celkem rychle hlásili, a když jsem zjistila, že někteří se díky mně i skrze profily nově našli, myslela jsem, že mám vyhráno.
Virtuálně naše třída držela zase jednou pohromadě. Pro sraz byli všichni. Zbývalo už jen najít vhodný termín. Jenže ouha, ať jsem zkoušela jakýkoliv čas i místo, vždy dobrá polovina z nich nemohla. Nejprve jsem myslela, že mám s návrhy špatnou mušku, ale pak už mi začalo být cosi podezřelé.
Malé setkání mi otevřelo oči
Ti lidé se vesměs nestýkali ani jednotlivě, ačkoliv na síti byl každý. „Nechápu,“ krčila jsem rameny a po soustavné dřině se mi nakonec podařilo setkání s dvěma holkami. Ditou a Markétou. Usedly jsme v kavárně a po vřelém přijetí to „prasklo“. Místo uvolněné konverzace přišly rozpaky. Markéta pořád pod stolem dělala něco s nohama a Dita zase koukala na hodinky. Až…
„Auuuu,“ koplo mě cosi pod stolem. Markéta. Šlo o omyl, který ale spustil nanejvýš zajímavou debatu. Měla totiž na nohách nějaké odřené tenisky a já naivně vyhrkla: „Jé, ty máš i tenisky? Na profilu jsi vidět jen v lodičkách,“ usmála jsem se a omylem trefila bingo. Markéta se zatvářila maximálně provinile a pak přiznala, že lodičky vůbec nenosí, pouze se v nich fotí. Na to zareagovala Dita, které náhle „ujelo“, že „to“ zná, že je už dva roky single, i když na profilu uvádí „zadaná“. Šok.
Realita byla úplně jiná
Pak už následovala hotová sprcha dalších informací a mně najednou došlo, proč srazy nedopadly. Ti lidé se jednoduše nechtěli naživo konfrontovat, neboť každý z nich má na sítích více či méně vylepšené informace, přičemž si už není jist, jestli tak činí pouze on anebo i ti druzí. Ze strachu, aby virtuální bublina nepraskla, se osobnímu setkání raději vyhýbají, zatímco po síti machrují, jak je vše „OK“.
Dita i Markéta mi nakonec potvrdily, že vlastně byly dvě „nejstatečnější“, neb měly sílu přijít a dokázat přihlížet, jak se ostatní „mají skvěle“, zatímco ony svůj blahobyt jen předstírají. Jenže realita byla jiná. Kdyby totiž přišli všichni, s největší pravděpodobností by se ukázalo, že pohádkově na tom není nikdo. Zkrášlují se všichni, přičemž problémy se nevyhýbají ani tomu, komu se doopravdy daří.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.