Facebook
Instagram
Lenka se smířila s tím, že její manžel nechce děti. Všechen svůj čas a energii věnovala jemu a společnému podnikání. Až po letech zjistila, že jí manžel celý život lhal.
Na první pohled se náš život mohl zdát dokonalý. Dům v nóbl čtvrti, zahrada opečovávaná zahradníkem, moderní SUV a alba plná fotografií z exotických dovolených. Pro ostatní jsme byli symbolem úspěchu. Ale lidé vždy vidí jen to, co chtějí vidět. „Mají všechno, jen nechtěli děti...“ slyšela jsem často za svými zády. Lidé si rádi zjednodušují život druhých, aniž by věděli, jaká je skutečnost.
Vždy chtěl víc
Pravda byla taková, že děti mohly být součástí našeho života, ale můj manžel Robert je nechtěl. Když jsem ho poznala, bylo mi dvacet a totálně mě okouzlil. Byl pohledný, sebevědomý a jeho přístup k životu mi imponoval. Byla jsem přesvědčená, že Robert je moje spřízněná duše. Věděla jsem, že s ním chci strávit celý svůj život.
Když jsem se dozvěděla, že nechce děti, něco v mém srdci se zachvělo, ale zahnala jsem to myšlenkou, že láska stačí. Utěšovala jsem se tím, že když jsme spolu, nikoho dalšího nepotřebujeme.
Robert měl velké sny a neuvěřitelný talent je uskutečňovat. Začínali jsme skromně: malý byt v paneláku, nějaké úspory, ale velké ambice. Pak přišel s nápadem obchodovat se sportovním vybavením. Nejprve to byly drobné výdělky, později začal dovážet zboží ze zahraničí. Postupem času se obchod rozrůstal. Tvrdě jsme pracovali - já jsem se starala o finance a administrativu, on vyjednával smlouvy. Vždycky říkal, že fungujeme jako dobře namazaný stroj.
Po letech tvrdé práce jsme si pořídili vlastní dům se zahradou. Kuchyň byla v italském stylu a podlahy z exotického dřeva. V garáži stálo nové SUV a ve skříni viselo značkové oblečení. Připadalo mi, že žijeme v pohádce, ale Robert nikdy nebyl spokojený. Vždycky chtěl víc. "Potřebujeme růst. Svět nečeká na ty, kteří se zastaví,“ opakoval.
Líbila se mi jeho energie a ctižádost, ale někdy jsem se cítila unavená. Měli jsme všechno, co jsme potřebovali, jenže Robert se stále hnal za něčím, co jsem nedokázala pojmenovat.
Chtěli jsme si užívat života
Uplynuly dvě dekády. Naše společnost byla na vrcholu, proto Robert začal hledat nové výzvy. Přišel dokonce s návrhem, že firmu prodáme. Jedna kanadská společnost nabízela částku, která by zajistila klidný život několika generacím. Zpočátku jsem byla skeptická, ale Robert mě přesvědčil, že je vhodný čas zpomalit.
"Pomysli na to, kolik svobody nám to dá. Můžeme cestovat, investovat, užívat si života...“ řekl nadšeně.
Plánovali jsme společný odchod do "důchodu", cestování po Toskánsku, možná i hezký dům u jezera. Robert jako vždy převzal otěže. Odletěl do Toronta, aby dokončil dohodu. Byla jsem přesvědčená, že je to jen formalita.
"Připrav šampaňské. Až se vrátím, budeme slavit,“ uchechtl se, když jsme se loučili na letišti.
První dva dny bylo všechno normální. Volal, že přijel, hotel je krásný a výhled z okna úchvatný. Ale pak se odmlčel. Nebral mi telefon, moje zprávy zůstávaly bez odpovědi. Začala jsem pociťovat takovou zvláštní úzkost...
Jak mě mohl takhle oklamat?
Po čtyřech dnech mi konečně zavolal. Ale jeho hlas byl jiný. Chladný a cizí...
"Jsi v pořádku? Podepsal jsi smlouvu?" zeptala jsem se a snažila se skrýt nervozitu.
"Ano, Lenko... Ale je to složité. Musím ti něco říct... Já se nevrátím. Zůstávám v Kanadě. Mám tady Julii a svého syna. Nemůžu je opustit..."
Nerozuměla jsem tomu. "Co myslíš tím „synem“? Co myslíš tou „Julií“?" vyhrkla jsem. Robert nikdy nechtěl děti. To byla jedna z prvních věcí, které mi řekl. A teď má syna s jinou ženou?
"Vím, že je to pro tebe těžké. Ale oni mě potřebují. Musím být s nimi..." dodal a odmlčel se.
Telefon mi vypadl z rukou. Mlčky jsem seděla a snažila se pochopit, jak se to stalo. Jak jsem mohla nevidět, že náš život je iluze? Že jsem celé roky byla jen součástí skládačky, kterou Robert poskládal podle svých pravidel.
Tohle mu nedaruju
Následující týdny byly jako noční můra. Měla jsem pocit, že můj život ztratil smysl. Ale pak se ve mně něco zlomilo. Vztek vystřídal smutek. Uvědomila jsem si, že musím něco udělat, abych získala kontrolu nad svým životem.
O měsíc později se Robert vrátil do Čech, aby „vyřídil papíry“. Byla jsem připravená. Najala jsem si nejlepší právníky, aby mi pomohli převzít kontrolu nad majetkem. Náš krásný dům, který býval mou pýchou, jsem chtěla proměnit v rehabilitační centrum pro děti.
Když vstoupil do dveří, výraz v jeho tváři byl k nezaplacení. "Co se to tu děje?" zeptal se, když uviděl dělníky.
"Dům jsem věnovala nadaci. Bude to rehabilitační centrum pro děti," odpověděla jsem klidně.
"Děláš si ze mě srandu!" vybuchl. "Na to nemáš právo!"
"Roberte, tvoje právo na cokoliv skončilo ve chvíli, kdy sis vybral nový život v Kanadě," řekla jsem a podívala se mu přímo do očí.
Vzešlo z toho něco dobrého
Dnes nadace běží na plné obrátky. Stovkám dětí jsme pomohli zotavit se a získat naději na lepší život. Domem, který býval symbolem mého manželského štěstí, teď denně procházejí malí pacienti a jejich rodiny. Dětský smích zaplňuje prostory, které byly ještě nedávno prázdné a tiché. Při pohledu na jejich úsměvy mám pocit, že můj život má konečně smysl.
Obývací pokoj, kde jsme s Robertem trávili večery, se proměnil v terapeutickou místnost s barevnými míči a podložkami na cvičení. Robertova pracovna, plná jeho knih a poznámek, je nyní plná hraček a vzdělávacích pomůcek. A kuchyně, kde jsme společně vařili naše oblíbená jídla, slouží jako zázemí pro rodiče dětí na rehabilitaci.
Vzpomínám si na první den činnosti nadace. Byla jsem plná obav. Zvládnu to? Bude mít moje činnost opravdu nějaký význam? Pak za mnou přišla mladá maminka s dvouletým chlapcem, který po autonehodě přišel o nohu. Držela ho v náručí a v očích měla strach i naději. "Paní Lenko, děkuji vám. Díky vám máme šanci," řekla a z jejích slov mě bodlo u srdce.
Někdy, když se procházím zahradou, která je teď dětským hřištěm, myslím na Roberta. Je šťastný? Přinesl mu nový život v Kanadě naplnění, jehož hledáním byl tak posedlý? Tyto myšlenky přicházejí a odcházejí. A stále méně často...
S každým dalším dnem si uvědomuji, že už to není můj problém. Robert byl mou minulostí, součástí života, který mě naučil, kdo jsem a co chci. Ale teď? Teď jsem pánem svého osudu já. Neničí mě očekávání ani plány, které musím splnit kvůli někomu jinému. Konečně žiju podle sebe...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
