Lenka nikdy neměla v oblibě domácí mazlíčky. Když od své sestry Věry dostala malé koťátko, bylo tak roztomilé, že udělala výjimku...
Moje mladší sestra Věra (38) před lety pomáhala v útulku. Chodila tam uklízet, pečovat o zvířata a psy vodila na procházky. Jenže když se vdala a narodily se jí děti, už na to neměla moc času. Jednu vzpomínku na útulek si přeci jenom nechala...
Sestra byla na dně
Jednou mi Věra zavolala a byla celá ubrečená. Potřebovala si s někým promluvit o tom, co právě prožila. Do útulku přijali těhotnou kočku, které se někdo pokusil zbavit. Byla celá zubožená a veterinář to s ní viděl bledě. Jenže ona ještě z posledních sil stihla porodit. A pak zemřela.
Z toho příběhu mě mrazilo a snažila jsem se Věru utěšit alespoň tím, že ta kočka nalezla klid. Já totiž na domácí mazlíčky moc nejsem. Vadí mi jejich týráni, jako snad každému. Ale nemusím je mít doma. Nerozumím tomu, proč si je lidé pořizují, když pak neví, co s nimi a chtějí se jich zbavit. Jako to udělal majitel té mrtvé kočky.
Věra se mě ještě zeptala, jestli může zajít ke mně, protože je z toho všeho pořádně otřesená. Souhlasila jsem a přemýšlela, zda uvařit kávu, nebo raději nalít nějakého panáka.
Dostala jsem kočku
Když Věra dorazila, viděla jsem na ní, že panák bude lepší. Kopla ho do sebe a do obličeje se jí začala vracet barva. "Nic tak smutného jsem ještě nezažila," řekla mi tiše. Už nebrečela, ale stejně nepůsobila moc vesele. Tak jsme seděly v kuchyni, nalila jsem jí ještě jednoho panáka, a mluvily o její práci v útulku.
Když odešla, myslela jsem, že je to za ní. Jenže po nějaké době mi zavolala s tím, že po té mrtvé kočce zůstala koťata. Přežila jenom dvě a ona přemýšlí nad tím, že by si je vzala domů. V tom jsem ji podpořila, u ní se budou určitě mít dobře.
Jenom mi nešlo do hlavy, proč mi o tom vykládá. A navíc se zeptala, jestli se může stavit u mě. Za chvíli dorazila a nesla umolousanou krabici, ze které se ozývalo slabé mňoukání. Podívala jsem se dovnitř a i když to nebylo nic pro mě, při pohledu na ty dva drobečky mi zjihlo srdce. Když jsem zvedla hlavu, koukala na mě vytlemená ségra. "Budu moc ráda, když si jedno vybereš," pronesla vesele. A já se v té chvíli nezmohla na odpor.
Naše kočky zemřely ve stejný den
Později jsem Věru občas proklínala za ten dárek, protože moje soužití s Pacičkou nebylo jednoduché, ale vrátit jsem ji nechtěla. Řekla bych, že jsme se za ta léta naučily jedna druhou tolerovat. Pacička mě nechala bydlet ve svém revíru, já jí za to mohla dávat jídlo. Kočky jsou prostě svérázná stvoření.
Věra se mezitím vdala a založila rodinu, já se sice nevdala, ale mám fajn muže a tři děti. Pacička je také člen naší rodiny. Jenže asi před půl rokem najednou byla taková nijaká, bez nálady. Veterinář zjistil, že má leukémii, ale nešlo s tím už nic udělat, jenom zpomalit průběh. Za půl roku bylo po Pacičce.
Když mi v náručí naposled vydechla, nechtěla jsem se jí vzdát. Pak jsem volala sestře a chtěla jí oznámit tu smutnou zprávu. Hned jsem však vycítila, že se něco děje. A Věra mi řekla, že její kočka měla srdeční zástavu. Nešlo mi to do hlavy. Jak je možné, že obě kočičí sestry umřely ve stejný den? Bylo mezi nimi tak silné pouto kvůli okolnostem, které provázely jejích příchod na svět? Nemám pro to uspokojivé vysvětlení. Jen doufám, že se v kočičím nebi setkají se svou maminkou...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.