Leoš (37): Nikdy jsem svoji postavu neřešil. Pak jsem ale slyšel, jak o mě dcera mluví a všechno změnil

Nikdy jsem nebyl sportovní typ. Ve škole jsem to spíš prokecal, než odběhal. Po dvacítce přišla první práce, pak druhá, dlouhé směny, auto, fast foody, pivo po šichtě. Postupně jsem narostl na víc než 130 kilo. Po nějaké době to přestane řešit i okolí. Prostě jsi ten velký, hodný, trochu zpocený chlap, co má pořád hlad a dobrou náladu.

Mohlo by Vás zajímat:

Marek (31): Za všechny mé neduhy může strava v dětství. Máma nestíhala vařit, tak jsme se cpali sladkostmi

Dcera mě nechtěla objímat

Když se narodila moje dcera, hodně se změnilo. Pořád jsem si dával tři porce těstovin, zapíjel to colou a říkal si, že až bude čas, začnu něco dělat. Jenže ten čas nikdy nepřišel. Měl jsem pocit, že to nějak zvládnu. Že se dá být dobrým tátou i v tomhle těle.

Pak přišla jedna návštěva u mojí mámy. Já byl v kuchyni a slyšel jsem, jak si naše malá povídá s babičkou. Měla tři roky. Takové to roztomilé dětské žvatlání. Ale najednou mě úplně zamrazilo. „Já tátu nerada objímám. On je velký a smrdí po těstovinách.“

Zůstal jsem stát u dřezu a nevěděl, co mám dělat. Měla pravdu. Ne, že bych se nemyl, ale když vážíš přes metrák třicet a běháš celý den kolem dítěte, zpotíš se, i když si jen obuješ boty. A těstoviny jsem fakt jedl každý den. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo, začal jsem se stydět.

Mohlo by Vás zajímat:

Jaromír (42): Shazovali jsme s manželkou poporodní kila, ale neuspěli jsme. Zatímco mně se žena líbí, já se jí hnusím

Musel jsem změnit všechno

Večer jsem automaticky otevřel lednici a hledal, co bych si dal, ale pak jsem se zarazil. Jako by mi někdo otočil čudlíkem v hlavě. Další den jsem si našel, kolik bych měl mít denní příjem. Začal jsem si psát, co jím. Za týden jsem si koupil chytré hodinky. Za měsíc jsem si zkusil zaběhnout dvě minuty. Myslel jsem, že umřu, ale nezastavil jsem se.

Nešlo to rychle, ale šlo to. Každých pět kilo byl úspěch. Každý nový kousek oblečení byl jako výhra. Dneska mám o čtyřicet kilo méně a cítím se líp. Ale není to jen o tom těle. Je to o tom, že se na sebe dívám jinak.

Moje dcera si už nepamatuje, co tehdy řekla. Ale já na to nezapomenu nikdy. Protože to byl ten moment, kdy jsem si uvědomil, že už to nejsem jen já, kdo se na mě dívá. A že chci, aby na mě byla pyšná.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Vlasta (29): Roky jsem se posmívala obézním lidem. Oči mi otevřelo až nečekané setkání v parku