Libuše si nemůže na manžela Romana stěžovat. Je to skvělý parťák pro život, kamarád i dědeček pro vnoučata. Jen kdyby se naučil pít s mírou a pokaždé nedorazil domů s odřeným obličejem.
"Ty zase vypadáš. Sedřená kůže na půlce obličeje. To si nemůžeš dát pozor?" zlobila jsem se na Romana. "Mohlo se ti něco stát, buď na sebe trochu opatrný." Všichni sousedi už se mu posmívají, to je daň za život na vesnici.
Manžel v opilosti skoro vždy upadne a odře si obličej
Nedávno odešel manžel na kus řeči s kamarády do hospody. Samozřejmě se tam zdržel až do zavíračky. Na tom nevidím nic špatného, ať si podrbou. Jenže Roman neumí pít alkohol. Vždy to přežene, pak se potácí a někam spadne. Ráno musím vyprat povlečení, protože je od krve. Roman totiž v opilosti nestačí dát při pádu ruce před sebe a narazí na obličej. Opilci nicméně mají štěstí, takže kromě silničního lišeje si nikdy nic neudělal.
Nebo jindy se v hospodě zvednul, že půjde na toaletu, a při cestě zpět se zamotal a spadnul hlavou na stůl. Soused po vesnici vyprávěl, že se Roman smál na celou hospodu, z pusy mu tekla krev a neměl přední zub. Už jsem si zvykla, že manžel dělá ostudu. Je mi to nepříjemné, ale dokážu s tím žít. Mně nic špatného nedělá. Když přijde, většinou už spím. Doma se Roman potichu uloží do postele a usne. Vždy ví, co dělá. Jen se motá.
Děti už se otcovým úrazům smějí
Nebo nedávno vyrazil s kamarády na výlet na kole. Chlapi se jeli podívat na fotbal do vedlejší vesnice a cestou zpět zakončili výlet v hospodě. Manžel dovedl kolo v pořádku domů a před domem o něj zakopl. Válel se tam na zemi, kolo pod ním. Opět sedřený obličej, k tomu naražená žebra a po celém těle modřiny, jako bych ho doma zmlátila.
Naše děti se otcovým úrazům smějí. Vždy v legraci říkají, že s nimi drží krok. Prý to po něm naši synové asi zdědili. Jenže synové se napijí dvakrát do roka tak, že někde upadnou. Jenže manžel jde do hospody jednou týdně. Zato druhý den se mám jako královna. Manžel má výčitky svědomí, a tak uvaří oběd, neustále se mě ptá, zda si spolu dáme kávu, a po extempore s kolem mi dokonce navrhnul, zda nechci odvézt do obchodního domu na nákup.
Sousedé si šuškají, jaká jsem chudinka
Vlastně mi to přijde úsměvné. Jen kdyby nebylo škodolibých sousedů. Nechápu, proč na mě tak soucitně koukají, když vidí, jak je manžel zase sedřený. Asi si představují, že má nějakou strašlivou opici a je například hrubý. To není, je vtipný a veselý. A když přijde z piva s kamarády, ani o něm nevím. Potichu si zaleze do postele a ani nedutá. Asi svědomí.
Jen se bojím, aby se mu s přibývajícím věkem opravdu něco nestalo. Kdybychom alespoň bydleli ve městě, tak bych mu nakázala, aby jezdil domů taxíkem. Jenže tato vymoženost k nám na vesnici ještě nedorazila, a tak mi nezbývá než doufat, že s věkem manželovi přestane pivo chutnat, dá si jich o pár méně a dorazí domů v pořádku. A sousedi ať si trhnou. Máme spokojené manželství a méně problémů než oni, co na sebe křičí tak, že je slyšíme až k nám na zahradu.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.