Libuše (69): Nad námi si sousedé otevřeli zvukařské studio. V noci pouštějí rachot a není s nimi řeč

V paneláku na kraji města žijeme s manželem už dobrých čtyřicet let. Nejedná se sice o žádnou výstavní architekturu ani cestovně výhodné místo do centra, ale jednu přednost i tak má. Lépe řečeno, mělo. Až donedávna jí byl klid a ticho. V našem okolí totiž bydlí vesměs starší lidé, a tak se rozložení našich hlučných aktivit celkem shoduje. Dopoledne vycházky, to jezdí výtahy, na večer chvíle televize a pak už jen sladké ticho ke spánku.

Mohlo by Vás zajímat:

Liběna (39): Sousedka se zbláznila. Barví své fence srst a lakuje drápky, prý je to její dceruška

Byt nad námi začali mladí pronajímat

Jenže bude to pár měsíců, co postarší sousedka z osmého patra zemřela a byt zůstal jejím dětem. Chvíli jsme mysleli, že se do něj přestěhuje sama rodinka, jenže ne. Děti se k dědictví postavily tak, že byt začaly pronajímat. No, co si budeme povídat, radost jsme z toho neměli. „Třeba to budou slušní lidé,“ doufal manžel ve chvíli, kdy zpráva došla i k jeho uším a já souhlasila.

Zpočátku byl klid, nikdo se nestěhoval. Až později přišli dva postarší pánové, snad pár. Důležité pro nás ale bylo, jak si budou domu a nových sousedů vážit, přičemž vzhledem k jejich věku jsme předpokládali, že snad dobře. Nevypadalo to nejhůře. Manžel na jedné schůzi dokonce zjistil, že jde o zvukaře. To znamená o pány, kteří zabezpečují zvukový doprovod k různým akcím. „Proč ne?“ říkala jsem si. Pánové navíc byli slušní, uměli pozdravit. Jenže pak nás o jedné půlnoci probral hrozný hluk.

Mohlo by Vás zajímat:

Tomáš (73): Manželka obvinila sousedku z krádeže. Po té aféře se stydím ukázat na sídlišti

Shora se po nocích linuly divné zvuky

Znělo to, jako když se venku srazí dvě auta. S manželem jsme oba vyskočili z postelí a chvíli vyplašeně koukali, co se kde stalo, než nám došlo, že zvuk nepřišel z venku, nýbrž z patra nad námi. Skutečně, šlo jen o nějaký hloupý záznam… Budiž, neřešili jsme to.

Jenže pak se události začaly stupňovat. Oba mistři totiž své produkce rádi nahlas zkoušeli, a to kdykoliv. Někdy šlo o klasickou hudbu, jindy o televizní pořady, někdy zase jakoby se nad námi „uhnízdilo“ casino. Což o to, kdyby se podobné zvuky linuly jen během dne, nejspíš by to nikomu nevadilo. Jenže oni pracovali většinou přes noc a své záznamy přehrávali klidně i do čtyř do rána!

Už po pár týdnech jsme byli zoufalí. Jenže i když je skoro celý barák opakovaně žádal o dodržování nočního klidu, pánové se nakonec vždy jen omluvili, a zanedlouho pokračovali, kde přestali. Po nějaké době jsme tudíž udeřili na našeho předsedu.

Ten jim jednou o půlnoci sice domluvil, ale řešení nepřišlo. Pánové se nakonec vždy vymluvili, že jsou jen v pronájmu a že brzy zase odcestují. Vlastníky bytu, tedy rodinu zesnulé sousedky, se sice kontaktovat podařilo, jenže ani ti neměli nejmenší chuť cokoliv řešit. „Platí jim pánové? Platí… Takže, co by se namáhali, že?“ Vím, že v jiných domech existují daleko závažnější potíže a uvědomuji si, že toto je ve srovnání s jinými možná „nic“, ale přece. Copak nemá člověk nárok alespoň na jednu noc klidu?

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

David (59): Sousedce jsem zachránil život a ona mě místo poděkování obvinila z krádeže

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.