
Lída chtěla vyjít vstříc rodině a vzala si sestřenici jako družičku. To ale netušila, čeho všeho je její rivalka schopná. Zkazila jí její velký den...
Odmala jsme byly s Lenkou jako den a noc. Ona krásná, hlasitá, vždycky obletovaná. Já spíš tichá, klidná, v pozadí. Na rodinných oslavách byla vždycky hvězda večera. Všichni obdivovali její šaty, vlasy, smích. Já poslouchala. A i když mi to občas bylo líto, brala jsem to tak, jak to je. Ona je z těch, co září. Já ne.
Sama se nabídla, že bude družička
Když jsem se zasnoubila, Lenka mi hned napsala, že bude družička. Sama si o to řekla. Přišlo mi to milé, až podezřele milé. Vždycky jsme spolu vycházely tak nějak zdvořile, ale nikdy jsme si nebyly úplně blízké. Myslela jsem, že třeba konečně dospěla. Že se těší upřímně.
Pár týdnů před svatbou mi mamka mezi řečí řekla, že Lenka se nechala slyšet, že jsem se prý změnila. Že prý hraju princeznu. Ignorovala jsem to. Byla jsem v předsvatebním stresu, říkala jsem si, že si jen vykládá věci po svém. Jenže během svatebního dne se začaly dít drobnosti.
Lenka přišla pozdě na přípravy. Zapomněla si šaty. Pak na obřadu seděla demonstrativně bokem, i když měla mít místo vpředu. Když jsme se fotili, neustále lezla do záběru. U stolu narážela na to, že mi to sluší až moc a že někdo má holt štěstí. Pár lidí se tomu smálo, já to zkoušela přecházet.
Nebavilo ji nebýt středem pozornosti
Pak přišla chvíle dortu. Všichni se shromáždili kolem. Dort byl nádherný, třípatrový, bílý s květinami. Náš fotograf nás vyzval, ať si k němu stoupneme. A zrovna v tu chvíli Lenka vstala. Nevím, jestli zakopla, nebo to udělala schválně, ale šla přímo proti němu. A než stihl kdokoli zareagovat, kopla do něj špičkou podpatku. Dort se sesunul na zem.
Nejdřív bylo ticho. Pak se ozval výkřik. Nevím, jestli můj, nebo něčí jiný. Lenka stála uprostřed toho všeho s výrazem, který neumím popsat. Napůl pobavený, napůl uražený. Prohodila něco, co jsem v ten moment ani nepochytila, ale později mi to svědci objasnili a zopakovali. „Už mám dost poslouchání, jak jí to sluší.“
Celý večer byl v háji. Hosté se tvářili rozpačitě, někdo se to snažil zachránit tancem, někdo odešel dřív. Mě bolela hlava a ženich, teď už můj manžel, nevěděl, jestli ji má vyhodit, nebo to nechat být. Od té doby se nevídáme. V rodině to nikdo nahlas nekomentuje. Ale něco se změnilo. A já konečně pochopila, že ne všechny příbuzné je potřeba držet blízko. Ani když jsou to sestřenice.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.