Lubomír (32): Koupil jsem si malý byt a s údivem sleduji, kolik lidí dokáže žít na padesáti metrech čtverečných

Konečně nastala ta doba, kdy jsem si mohl dovolit se odstěhovat od rodičů a pořídit si svůj první byt na hypotéku. Sice malý, ale už jsem potřeboval žít bez dozoru a mít svou zodpovědnost.

Mohlo by Vás zajímat:

Kristýna (35): Pronajali jsme si nový byt a po pár dnech nám bylo jasné, že to byla chyba. Strašily nás podivné zvuky

Rodičům jsem vděčný, ale všeho s mírou

Moji rodiče mě ve všem podporovali. Jak ve sportu, tak při studiu. Proto jsem si během studia vysoké školy mohl dovolit jet na tři zahraniční stáže a moje studium se tím protáhlo na osm let. Ale získal jsem obrovské životní zkušenosti. Nejen, že jsem se naučil dva jazyky, ze kterých jsem složil i státnice, ale vyzkoušel jsem si život v zahraničí. Musel jsem vystoupit ze své komfortní zóny a adaptovat se na cizí prostředí. I studium bylo ze začátku obtížné. Ale zvládnul jsem to a po návratu jsem dokončil studium s červeným diplomem.

Nebýt rodičů, kteří mi byli vždy na blízku a podporovali mě, nedokázal bych to. Naštěstí jsem absolvoval studium v zahraničí v době, kdy jsem mohl být s rodiči v kontaktu přes mobilní aplikace, a tak když mi bylo smutno, měl jsem komu napsat. První roky v zaměstnání jsem bydlel u rodičů v bytě. Můj nástupní plat nebyl nijak vysoký a nemohl bych si dovolit platit drahý nájem. Opět rodiče zafungovali jako moje záchranná síť. Naštěstí se mi podařilo naspořit dostatek financí na akontaci a dosáhnul jsem na hypotéku. A tak jsem se nastěhoval do mého prvního bytu o velikosti padesáti metrů čtverečných. Pro někoho směšně malého bytu, ale pro mě i ta jedna místnost se sociálním zařízením a kuchyňským koutem znamenala krok vpřed.

Mohlo by Vás zajímat:

Vladěna (29): Tchyně trvala na tom, že v našem novém bytě musí být starý stůl její rodiny. Nechci mít doma muzeum

Překvapivé zjištění v bytě u sousedů

Asi po měsíci bydlení v mém bytě jsem si všimnul, že ze sousedního bytu, který je stejně velký jako ten můj vylézají stále noví a noví lidé. Začal jsem si bytu více všímat a napočítal jsem celkem čtyři dospělé osoby a tři děti. Musejí mít v jedné místnosti postele nad sebou, aby se tam vůbec vešli. Nechápu, jak tam mohou žít. Jestli mají místnost nějak přepaženou závěsem alespoň na noc. Nebo jestli mají postele i v předsíni, která je dostatečně velká. Dále nechápu, kam se jim vejde oblečení nebo nějaké jiné věci. Já žiji v bytě sám a dovolím si tvrdit, že je to maximální počet. Moje zvědavost byla na maximu.

Záměrně jsem se dal na chodbě do řeči se starší sousedkou. Byla ve věku mých rodičů. Chvíli jsme klábosili o počasí a pak mi zvědavost nedala a optal jsem se: "Promiňte, musím se zeptat. Všiml jsem si, že vás v bytě bydlí velký počet. Musím vás vyseknout poklonu." Sousedka se začala usmívat a nechápala, co mi přijde divného na jejich způsobu života. Po mém vysvětlení mi s klidem řekla, že mají v bytě postele s úložným prostorem a vysouvacím roštem s matrací, kde spí dvě děti. Třetí spí na posteli, která se vyklápí do prostoru místnosti. Potvrdila mi, že úložný prostor je problém, ale ten vyřešili zavěšenými skříněmi na zdech.

Mohlo by Vás zajímat:

Klára (27): Těšila jsem se na společné bydlení. To, co ale předvedl přítel v mém bytě, mě šokovalo

Každý potřebuje jiný životní prostor

Dcera se zetěm prý spí na chodbě, kde mají vyklápěcí postele. "Ale jsme fakt v pohodě. Domů se chodíme prakticky jen vyspat. Máme každý své koníčky a víkendy trávíme na chalupě. Takže v pracovní dny jsme sice jako sardinky, ale na spánek stejně každý potřebujeme jen ty své dva metry čtverečný." S úsměvem jsme se rozloučili a já měl o čem přemýšlet. A že mi naskakovalo mnoho otázek. Je mi jasné, že jak budou děti růst, bude mít rodina daleko větší nároky na místo a budou muset své podmínky pro bydlení změnit.

Ale vlastně žijí neskutečně prakticky. Možná, že v době, kdy budou děti větší, půjdou rodiče do důchodu a přenechají mladým byt. A vzhledem k tomu, že jsou zvyklí žít na malém prostoru, bude jim jedna místnost připadat dostatečně velká. A rodiče se odstěhují na trvalo na chalupu. A děti možná odejdou na internát. Každopádně smekám před touto rodinou, která má podle mého názoru koule bořit evropské stereotypy. A čelit předsudkům a zajetým zvyklostem, že každý musí mít svůj pokoj a místo, kde má své soukromí.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Jana (33): Sen o krásném bydlení se brzy rozplynul. Soused nám dělá ze života peklo, vadí mu úplně všechno a děsí děti