Facebook
Instagram
Lucie se po mateřské vrátila do práce a potřebovala někoho, kdo jí pomůže s dětmi a domácností. S manželem Liborem se rozhodli, že si najdou chůvu, která by jim ulehčila život a umožnila občas vyrazit jen ve dvou. Jenže nakonec to dopadlo úplně jinak, než si Lucie představovala.
Všechno začalo nevinně. Po mateřské jsem se vrátila do práce na plný úvazek. Byl to fičák. Brzy jsem zjistila, že stíhat také péči o děti a velký dům je nad moje síly. Už po dvou měsících jsem byla jsem vyčerpaná, frustrovaná a cítila, že něco musím změnit. Malý Davídek byl navíc pořád nemocný a nemohl být ve školce. Na pomoc babiček či dědečků jsme se bohužel spolehnout nemohli. Moje máma žije 300 km daleko a manželovi rodiče už bohužel nežijí.
Nápad s chůvou se mu hned líbil
A tak nezbývalo, než často pracovat doma. I když mi to šéf umožnil, bylo to vážně na palici. Dostat se do pracovního tempa po několika letech mateřské není žádná sranda. Byla jsem nevrlá na všechny strany a nejvíc to odnášely děti. Manžel sice nezvyklý nepořádek moc neřešil, ale mě to šíleně vadilo. Všude prach i hromady nevyžehleného prádla. Do toho učení a odvádění dcery na kroužky. Věděla jsem, že tenhle kolotoč dlouhodobě nedám. Nakonec jsem si postěžovala kamarádce a ta mi poradila, ať si najmeme chůvu. Že ona chůvu má a je to její nejlepší rozhodnutí v životě. Přišlo mi to jako super nápad, jen jsem trochu váhala. Nevěděla jsem, co na to řekne Libor, kterého jsem také dost zanedbávala.
„Libore, je mi to blbé. Víš, že jsem byla vždycky soběstačná. Ale teď je toho tolik, že to nemůžu to všechno zvládnout sama. Potřebujeme někoho, kdo nám pomůže hlavně s dětmi,“ řekla jsem mu jednoho večera, když jsem už téměř usínala na gauči. Svou reakcí mě vážně překvapil. „To je dobrý nápad. Taky jsem o tom přemýšlel. Nechci, aby ses pořád hroutila a byla na všechny protivná. Navíc bychom mohli mít víc času na sebe.“
Novou chůvu si někteří zamilovali až moc
Najali jsme Janu – mladou, energickou dívku, která měla spoustu zkušeností. S našimi dětmi si okamžitě rozuměla. Upřímně, nečekala jsem, že to hned napoprvé takto skvěle klapne. A přiznám se, že jsem na Janu někdy i trochu žárlila, když jsem viděla, jak o ni děti pořád nadšeně vypráví. Důležité ale bylo, že náš život už nebyl plný chaosu a stresu. A my s Liborem jsme si po dlouhé době mohli zajít sami na rande. Jenže tahle idylka neměla moc dlouhého trvání.
Dcera viděla něco, co neměla
Jednou večer jsem si povídala s dětmi, jak se ten den měly, kde odpoledne s Janou byly. Eliška se ale tvářila nezvykle smutně. Ani se na mě nechtěla pořádně podívat. A tak jsem vyzvídala, co ji trápí. Dlouho jsem ji přemlouvala, až mi prozradila něco, co mě úplně dostalo.
„Mami, víš, že táta s Janou mluví úplně jinak než s tebou?“ řekla naprosto nevinně. Zarazila jsem se. „Co tím myslíš, Kačko?“ zeptala jsem se.
„No, vždycky když jsi pryč, tak si s ní táta hezky povídá a směje se. A někdy ji taky drží za ruku. Včera jí dal dokonce pusu,“ vysoukala ze sebe skoro s brekem.
Vůbec jsem nevěděla, co na to říct. Jen jsem Elišku objala a řekla, že to nic neznamená. Že to bylo jistě přátelské. A doufala jsem, že tohle vysvětlení bude té dětské dušičce stačit. Mně samotné přitom bylo šíleně. Samozřejmě jsem si také mohla nalhávat, že je to nějaký omyl a Libor by si s naší chůvou přeci nic nezačal. Ale už jsem bohužel dospělá a vím, jak dokáže být realita někdy krutá.
Je těžké znovu najít důvěru
Po tom všem jsem hned večer vyjela na Libora, co to má jako znamenat. Ani se moc nekroutil. Přiznal se, že se nechal jen zblbnout, ale že se nic, kromě pár doteků a polibku nestalo.
"Lucy, víš přeci, že tě miluju. Jsem vůl, že jsem to dopustil. Prosím tě, dej mi ještě šanci,“ říkal mi s prosebným pohledem.
Janu jsem okamžitě vyhodila. I když to pro mě znamenalo spoustu starostí, nedokázala jsem snést, že by nadále byla u nás doma. Děti to sice hodně mrzelo, ale vymluvila jsem se na Janino dlouhodobé onemocnění. Na nic víc jsem neměla sílu. Pořád musím přemýšlet, kam by to až zašlo, kdyby mi nic Eliška neřekla. Libor každopádně zklamal mou důvěru. Ale možná na tom mám také svou vinu. Soustředila jsem se příliš na práci a nechala jsem prostor, aby se něco takového stalo. Zkusím tedy v práci ubrat a Liborovi dát ještě šanci. Snad už nikdy takové zklamání nezažiju.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Skupina Holki slaví 25 let na scéně: Dohromady mají šest muzikálních dětí a věnují se prestižním profesím
Skupina Holki slaví 25 let na scéně: Dohromady mají šest muzikálních dětí a věnují se prestižním profesím
Související články
