Facebook
Instagram
Lucie si celý život přála bydlet ve městě a v bytě. Pro někoho opak idylky, ale pro ni synonymum pohody. Od mala byla zvyklá, že kolem domu jsou samé starosti a spousta práce. S manželem si přesto postavili dům. I když by měla být šťastná, vlastně závidí své svobodné dceři.
Už od dětství jsem si přála žít v bytě. Moje rodina bydlela na vesnici ve velkém rodinném domě se zahradou, což bylo samozřejmě super. Zároveň to však znamenalo nekonečné okopávání záhonků, sekání trávy, opravy na baráku a doma každodenní úklid. Moje babička naopak bydlela ve městě a v bytě. Když jsem k ní přijela na návštěvu, vždy jsem obdivovala tu pohodu, že se nic pořád nemusí dělat.
S manželem jsme bydleli u rodičů
Život však měl jiné plány. Hned na střední jsem si našla přítele, se kterým jsme se v osmnácti vzali, a moji rodiče nás tehdy přiměli bydlet s nimi. Nechali nám k tomu celé jedno patro.
Tři roky po svatbě můj muž koupil pozemek s tím, že si postavíme vlastní domek. Jonáš (48) snil o vlastním bydlení odjakživa. Rodičům jsme to oznámili jako hotovou věc. Parcela byla ve stejné obci, a tak bychom byli s rodiči skoro sousedi. Překvapilo nás, jak razantně byli proti. "Necháte nás tady na stará kolena samotné," vyčítala mi matka, které v té době bylo něco málo přes čtyřicet.
Nakonec jsme tlaku podlehli, pozemek s velkou ztrátou prodali a plány domu založili do krabice vzpomínek. Místo vlastního domu jsme začali renovovat naše patro a přizpůsobovat je pro rodinu s dětmi. Bylo to strašné práce, času a peněz, ale nakonec se nám to docela povedlo. Mělo to však jedno velké mínus. I když se naši dušovali, jak nám do ničeho nebudou mluvit, mluvili nám do všeho a můj manžel to těžko snášel.
Doporučené video: Zahradní architekt Ferdinand Leffler prozradil, co nejvíc hyzdí české zahrady.
Po čtyřicítce jsme si postavili dům
Roky plynuly a Jonáš přišel k dalšímu pozemku. Zdědil jej po prababičce. Menší pole za vesnicí, kde vyrůstal, zrovna v místě, kde příhodně vznikala nová zástavba. Byl to tedy jasný impulz k tomu, začít tam stavět také. Tentokrát už si to mými rodiči vymluvit nenechal. Bylo nám dvaačtyřicet, když jsme se konečně stěhovali do Jonášova vysněného domu.
Rodinnou idylku, na kterou jsem se těšila já, jsme si však příliš dlouho nevychutnali. Starší dcera se nám rok nato odstěhovala, jelikož šla studovat do Prahy, kde si pak našla práci a už se nevrátila. Mladší syn sice takové studijní ambice neměl, ale po střední se sestěhoval s přítelkyní do bytu v nedalekém městě.
Závidím dceři její život
Takže jsme měli dům a v něm byli sami. Manželovi vyhovuje, že má klid, ale mě to ticho a prázdnota trápí. A vlastně závidím své dceři. Bydlí teď sama ve větší garsonce s balkonem, kde má jeden keřík s chilli papričkami. Jen tak pro radost, že jí něco roste. Přijde z práce a může si sednout s knížkou nebo třeba malovat obraz. V sobotu chodí s přáteli na Náplavku nebo někam za sportem či kulturou. Má prostě volno a nikdo po ní nic nechce. Uklízet jí stačí jednou za čas a keřík se o sebe tak nějak stará sám.
Já přijdu z práce a nevím, co dřív. V domě a na zahradě mám stále něco na práci. Kdybych si v sobotu odpoledne sedla ke knize, nemohla bych se na ni soustředit, jelikož by mě hlodaly výčitky, že nejsou vyplevelené jahody. A když už by byly, že bych z nich vlastně mohla něco upéct... Jsem prostě zvyklá stále něco dělat. Nechci se rouhat. Měla jsem a mám krásný život, ale stále ve mně hlodá myšlenka, jaké by to bylo zkusit si žít sama v bytě...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Související články
