Lukáš (20): Moji rodiče vždy popírali, že jsem adoptovaný. Pravda mi změnila život

„Jak tě vůbec něco takového napadlo?“ zeptal se táta a kroutil hlavou. „Říkali jsme ti to už tolikrát - jsme tvoji rodiče!“

„Řekněte mi pravdu, protože dříve nebo později na to stejně přijdu...“

„Nelžeme ti! Proč bychom měli? Opravdu nechápu, odkud to máš... Proč už měsíc pořád dokola opakuješ, že nejsme tvoje skutečná rodina? Podívej... vlasy máš úplně stejné jako máma a máš mou barvu očí...“ dodal táta.

Mohlo by Vás zajímat:

Ema (24): S kamarádkami jsme si ze srandy udělaly DNA test. Jeho výsledkům jsem se nestihla divit

Výsledky testu DNA nelhaly

Táta měl pravdu, některé rysy jsme měli společné. Ale v kapse jsem měl něco, co jeho tvrzení mohlo okamžitě zpochybnit: výsledky testu DNA. Ty jasně ukazovaly, že lidé, kteří mě vychovali, nejsou mými biologickými rodiči. Tohle zjištění mě trápilo. Kdo mě tedy přivedl na svět?

Myšlenka, že bych mohl být adoptovaný, mě poprvé napadla na střední škole. Studoval jsem biologii a chemii, ale s těmito předměty jsem bojoval. Moji rodiče, oba lékaři, však v přírodovědných oborech vynikali, stejně jako většina mých příbuzných. Nikdo z nich nesdílel mou vášeň pro humanitní vědy.

Chtěl jsem se vydat jinou cestou, ale nemohl jsem zklamat rodiče, kteří snili o tom, že se stanu lékařem. Od té doby jsem si ale začal více všímat, jak moc se od své rodiny liším. Například moji příbuzní byli většinou leváci, zatímco já byl pravák. Muži z naší rodiny sotva měli vousy, já se musel každý den holit.

Snažil jsem se své pochybnosti potlačit a zaměřil jsem se na předměty potřebné pro přijetí na medicínu. A nakonec jsem se tam dostal. Ale jakmile jsem začal studovat, uvědomil jsem si ještě silněji, že tam nepatřím.

Pochybnosti o mém původu mě sužovaly čím dál více. Myšlenka, že mě vychovávali lidé, kteří nejsou mými biologickými rodiči, mi nedala spát. Po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodl, že jediným způsobem, jak zjistit pravdu, bude test DNA. Tajně jsem získal z kartáčků vzorky svých rodičů a zašel s tím do laboratoře.

Mohlo by Vás zajímat:

Michal (23): Při pátrání po biologických rodičích jsem tvrdě narazil. Měl jsem se na to vykašlat

Zjistil jsem pravdu

Když jsem měl v rukou výsledky, rozhodl jsem se promluvit si s rodiči. Doufal jsem, že když už jsem dospělý, vše mi upřímně vysvětlí. Byli však neoblomní a trvali na svém příběhu.

Zaměřil jsem se tedy na to, abych zjistil pravdu. Věděl jsem, že to nebude snadné, ale promyslel jsem si, co s tím udělám. Nejprve jsem musel odvést jejich pozornost. Začal jsem předstírat nemoc, žádnou konkrétní, jen obecné příznaky - závratě, bolesti, občasnou nevolnost. Základní vyšetření u lékaře nic nepotvrdilo, což rodiče zmátlo.

Doufal jsem, že se rozhodnou kontaktovat adopční centrum, aby se zeptali na zdravotní historii mé biologické rodiny. Zbývalo už jen čekat. Když dorazil dopis z adopčního centra, cítil jsem, že jej musím otevřít dřív, než to zjistí táta.

Psalo se v něm, že moje biologická matka byla studentkou žurnalistiky a já jsem výsledkem divoké oslavy. Identita mého biologického otce zůstává neznámá. I když těhotenství nebylo plánované, dbala na své zdraví a vyhýbala se alkoholu a cigaretám. V rodině neměla žádné vážné nemoci.

Mohlo by Vás zajímat:

Šimon (41): Chtěli jsme dceři zavčas citlivě sdělit, že nejsem její biologický otec. Jenže se to dozvěděla dřív a vznikl problém

Můj život je jiný

Když jsem to dočetl, zaslechl jsem, jak se táta vrací domů. Vzal jsem obálku z adopčního centra a šel za ním. Vlastně ani nevypadal moc překvapeně.

„Doufali jsme, že toho necháš. Ale to předstírání nemoci... to nám ukázalo, že se nevzdáš,“ ukázal na obálku.

„Kdybych znal pravdu dřív, možná by můj život byl jiný.“

„Co by změnila informace, že tvá biologická matka studovala žurnalistiku?“ odpověděl podrážděně. „Porodila tě, tím to pro ni skončilo. Všechno ostatní jsme udělali my.“

„Jsem za to vděčný, tati... ale jako lékař určitě chápeš, že kromě výchovy hrají roli i geny.“

„A co jsi v té své genetice objevil?“ zeptal se posměšně.

„Dlouho jsem cítil, že mám talent na psaní, ale teď jsem si tím jistý.“

„A k čemu ti ta jistota je?“ ptal se dál.

„Pomáhá mi lépe plánovat svůj život. Medicína není pro mě. Měl bych se věnovat něčemu jinému, třeba žurnalistice.“

„Co kdybys psal o lékařských tématech?“ zeptal se po chvíli, snad ve snaze, že nakonec se zachová rodinná tradice.

„Popřemýšlím o tom,“ odpověděl jsem s úsměvem.

Ze začátku měli rodiče problém s novou situací. Snažil jsem se jim ukázat, že i když nejsem jejich biologický syn, navždy zůstanou mými skutečnými rodiči. Na tom se nic nezmění...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Natálie (47): Dcera není manželovo biologické dítě. Dodnes o tom nemá ani tušení, ale já se pořád trápím

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.