Lukáš (34): Po návštěvě hřbitova mám pocit, že na mě někdo sahá. Jenže kolem sebe nikoho nevidím

Možná jsem se zbláznil a všechno se mi to jenom zdá. Snad by to bylo lepší vysvětlení, než to, které mě napadá také. Je možné, že jsem si ze hřbitova odnesl domů neviditelného společníka?

Mohlo by Vás zajímat:

Gabriela (32): Když jsem byla malá, kluci mě zavřeli na hřbitově. Slzy mi přišla utřít babička, která zemřela ještě před mým narozením

Našel jsem krásný hřbitov

Rád fotím. Něco z toho dávám na své sociální sítě a doufám, že se mi jednou povede živit se tím. Snažím se se fotit místa bez lidí. Někdy to dá spoustu práce, protože pořídit třeba hezký záběr baráku není jednoduché. Musíte najít dobrý úhel, počkat, až nebude nikdo v dohledu...

Často si vybírám odlehlá místa, kde nikdo není. Ideální jsou hřbitovy. Nevěřili byste, kolik opuštěných hřbitovů se ukrývá třeba v hájcích kolem vesnic. Už jsem jich pár prolezl. Občas se mi povede tu ponurou atmosféru pěkně zachytit a pak mám z takové fotky radost.

Nedávno jsem nalezl na internetu článek o zapomenutých hřbitovech a některé z nich jsem neznal. Tak jsem se o víkendu vydal na výlet. A za jednou malou středočeskou vesnicí jsem našel hotový poklad. Hřbitov jako z filmu. Nadšeně jsem se jím procházel a normálně jsem zapomněl fotit...

Mohlo by Vás zajímat:

Marta (18): Ráda chodím na hřbitov rozmlouvat s mrtvými. Mám pocit, že mi rozumí lépe než živí lidé

Na hřbitově jsem měl zvláštní pocit

Asi po hodině začalo slunce zapadat a vytvářelo neuvěřitelnou atmosféru. Vytáhl jsem foťák a pobíhal po hřbitově. Možná jsem na jeden nebo dva hroby šlápl, abych měl dobrý záběr, ale myslím, že mrtvým to už nemá proč vadit.

Strávil jsem tam víc jak dvě hodiny. Chtěl jsem pořídit záběr, ze kterého si všichni sednou na zadek. A jak jsem tak přemýšlel nad tím, co budu fotit dál, najednou jsem měl zvláštní pocit.

Jako kdyby mě někdo pohladil po zádech. Potřásl jsem hlavou. To byl určitě vítr. Jenže po chvilce jsem měl ten pocit znovu. Bylo to divné, protože žádný vítr nefoukal. Vylekalo mě to a mráz mi projel nejen po páteři, ale po celém těle. Dal jsem se na ústup, abych byl z toho místa co nejrychleji pryč.

Mohlo by Vás zajímat:

Lenka (28): Na noční procházce kolem hřbitova se k nám přidalo přízračné dítě. Málem jsem zešílela strachy

Ze hřbitova jsem neodešel sám

Sedl jsem si do auta a snažil se uklidnit několika hlubokými nádechy. Pomohlo mi to. Jenže vzápětí jsem měl pocit, že mi někdo sahá na vlasy. Zmateně jsem se ohnal rukou, ale jen jsem se bouchnul o opěrku na hlavu. Nic tam nebylo. Pocítil jsem strach, jaký jsem nikdy v životě neměl.

Nastartoval jsem a pádil pryč. Ale toho podivného pocitu jsem se nezbavil. V noci se mi zdálo, že mě někdo chytá za ruku. Vůbec jsem kvůli tomu nemohl spát. Další dny nebyly o moc lepší. Stále mám pocit, že se mě někdo dotýká.

Vůbec netuším, co s tím mám dělat. Mám také strach jít k lékaři. Pokud zjistí, že jsem se nepomátl, zbývá už jen ta horší možnost. Co když jsem ze hřbitova neodešel sám?

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Tomáš (35): V mládí jsem na hřbitově udělal velkou chybu. Od té doby se tam bojím vkročit, protože duchové nezapomínají

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.