Máma na přechodu: Proč Vendula Pizingerová bojovala na ostrově Sokotra s dětskými gangy a spala pod ubrusem?

Jet na výlet do Jemenu v období Ramadánu zpomalí veškerou akci, ale to jsme samozřejmě nevěděli. Aneb vítejte na další výpravě s mým mužem! Dostala jsem ji jako vánoční dárek. Když jsem ho Josef věnoval, byly u něj přenádherný fotografie - bílej písek, velbloudi, rozkvetlé stromy a tyrkysově modré moře. Takovou barvu jsem nikdy neviděla a samozřejmě jsem se od Vánoc moc a moc těšila.

Mohlo by Vás zajímat:

Máma na přechodu: O čem drbe Vendula Pizingerová se svými kamarádkami?

Bubínková kapela a pán se sedmi manželkami

Cesta tam byla strastiplnější, protože spojení není úplně ideální a létá tam jen jedno letadlo týdně. Takže jsme letěli do Istanbulu, pak do Abú Zabí a po x hodinách čekání jsme se z Abú Zabí konečně dostali na Sokotru. Vlastně už když jsme nastupovali do posledního letadla, začala jsem tušit, že tady ten svět bude pro nás Evropany úplně obrácenej. Jela s námi i jemenská bubínková kapela, a protože některý z nich neumějí číst a psát a asi v životě moc nelétali, tak byli vtipní. Sedli si jak do autobusu a nechápali, že letenky mají nějaké označení. Doprovázel nás i pán, kterej měl zhruba sedm žen.

Když vystoupíte v Jemenu z letadla, padne na vás neskutečný vedro. Já to mám ráda, Josef moc ne. Myslím si, že když už spočinul na jemenský půdě, začal trošičku litovat, ale určitě v dobrým. Po cestě z letiště jsme se seznámili s dalšími členy naší skupiny. Čítala pět českých turistů, taky toužících po poznávání panenské přírody. Hotel jsme měli na první noc. Pak jsme věděli, že kromě jednoho dne budeme spát ve stanu nebo venku.

Co mě nepřekvapilo, protože jsem byla v Nepálu, na Srí Lance a v Indonésii, byla přehršle odpadků a všudypřítomné kozy, který ty odpadky jedly. Nejvíc jim chutnal papír a karton, já potom zkoušela nějaký koze dávat mrkev a ona ji nechtěla. Vzala si radši papír.

Celou cestu můžete sledovat zde:

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílený Vendula Pizingerova (@vendulapizingerova)

Dětské gangy vládnou ulicím ve dne i v noci

Hned odpoledne jsme vyjeli na překrásnou pláž, kde byl neskutečnej západ slunce. Nikde nikoho nevidíte, ani místní k moři moc nechodí. Vrátili jsme se do města, kde bylo neskutečný noční hemžení. Byli jsme se najíst a prošli jsme trh. Myslím si, že pro Evropanky a vůbec pro ženy je to nebezpečný místo. Kdybych nešla s mužem, tak nevím. Připadala jsem si s ním bezpečně, i když myslím, že těch lidí tam bylo tolik, že kdyby chtěli někoho vytrestat, tak by ho tam postavili a ostatní by na něj, jak se říká, “koukali nahlas”. Bylo to nepříjemný, i když jsem měla dlouhý šaty, dlouhý rukávy a šátek na hlavě.

Pak přiběhly takový malinký děti a sahaly na Pepu, protože se jim líbilo nejen to, že je pomalovanej (jeho tetování), ale že je velkej a má svaly. Tam jsou lidi strašně drobný, takový hubeňoučký, takže jsme byli za přírodní úkaz. Na Sokotře žije asi 60 000 obyvatel, z toho asi 30 000 dětí. Děti jsou taky strašně zajímavá kapitola, když jsem je tam viděla poprvé, byl večer a různě se toulaly po ulicích. Malý děti jezdily na motorkách a lítaly všude kolem. Větší děti hlídaly ty menší a ty menší zas hlídaly ty nejmenší. Takže tam opravdu byly i úplně malinký děti jako Pepíček a rodiče jsem nikde neviděla. Prostě takový malý dětský gangy. Tak jsem si říkala, jak to asi funguje, jestli chodí do školy. Později jsem zjistila, že ty dětský gangy byly na ulici i ve dne a že mají školu nějak od neděle do čtvrtka.

Mohlo by Vás zajímat:

Máma na přechodu: Malý Pepíček skončil v nemocnici! Vendula Pizingerová popisuje chvíle plné bezmoci

Výlet do jeskyně i na duny

Druhý den jsme vyrazili na neskutečně krásný místo, kde byly obrovitánský duny. Ten písek je tam určitě nafoukaný od moře, protože mimo sezónu tam bývají silný větry. I místní jsou pak buď zalezlý nebo cestujou na pevninu. Ráno mě vyhnal Josef z postele, ještě než vyšlo sluníčko, asi po pátý hodině. A protože k té duně to nebylo úplně blízko, tak mě vyhnal na trek. Měl představu krásných fotografií, který se mu doufám podařily. Potom jsme se vrátili na snídani, ale hned jsme mazali na další trek, a to do neuvěřitelný jeskyně. Není ještě celá prozkoumaná a my jsme v ní šli s čelovkama asi kilometr daleko. Je vám jasný, že Josef chtěl jít ještě dál, ale nebylo nám to dovoleno. Objevila se tam nějaká paní. Vypadala jako horník, měla šátek na hlavě a hornickou čelovku a strašně křičela. Tak se musel Josef vrátit.

Pak strastiplná cesta nahoru na dunu, když vám svítí sluníčko na hlavu. Josef na ni vyběhnul jako kamzík asi za 40 minut. Já tam měla jednoho souputníka z naší český skupiny, oba astmatici, tak jsme šli trochu pomaleji. I tak jsme mysleli, že po cestě dostaneme infarkt. Bylo to neskutečný, ještě když si uvědomíte, že vás to samý čeká zpátky. Josef pořád vykukoval shora, kde jsem. Byly tam obrovský balvany, za který jsme se schovali, abychom se trochu vydejchali. Když jsem viděla Josefa, přidala jsem do kroku a úplně ode mě lítaly kameny.

Odměnou nám večer bylo nádherný místo u moře, překrásná pláž, kde jsme kempovali a kde se naši průvodci o nás krásně starali. Během Ramadánu nesmí místní do západu slunce jíst ani pít, což je to v tom vedru velice nekomfortní. Josefa chytly nějaký sokoterský střevní příběhy, ale všechno dobře dopadlo.

Mohlo by Vás zajímat:

Máma na přechodu: Karel za mnou chodí ve snech, přiznala jsem mu, že mám novou rodinu, líčí Vendula Pizingerová

U spacáku nám lezla obří prudce jedovatá stonožka

Naše cesta pokračovala do jedinýho lesa Dragon Tree. Rostou tam dračí stromy, který mají takovou červenou smůlu. Je to v podstatě Dracena, je jich tam asi 9 000 a jsou jediný na světě. Neskutečný místo s výhledem do kraje na kaňon, kde nás čekal další nádherný západ slunce. Josef samozřejmě zaběhnul jen tak cvičně do kaňonu a zpátky, zatímco já vykonala procházku mezi stromama. Vlastně to, že spíte venku, je výjimečný v tom, že koukáte na tu neskutečnou hvězdnou oblohu.

Není tam skoro žádný světelný smog. Průvodci nám říkali: “Možná byste měli jít do stanu, protože venku mohou být škorpioni nebo cokoliv jinýho." Až ráno se mi Josef svěřil, že nám u spacáku lezla asi dvaceticentimetrová stonožka, která je smrtelně jedovatá, ale minula nás. Spali jsme převážně venku, další členové naší výpravy ve stanech. K ránu mi byla trošku zima, tak jsem se přes spacák přikryla takovým barevný plédem, který se tam povalovaly. Asi až třetí den u oběda jsem zjistila, že je mi ten ubrus povědomej. Takže ten pléd byl ve skutečnosti ubrus a částečně i ručník, ale mě už to bylo v podstatě jedno.

Zažili jsme nádherný šnorchlování, krásný korály, bohatý mořský svět, barevný tak, jak ho známe třeba z Egypta nebo jiných zemí. Já to mám ráda. Když jsem měla možnost někde šnorchlovat, vždycky jsem přijela úplně bílá, protože mi koukal z vody jenom zadek a trubka od šnorchlu. Podvodní svět je krásně barevný, pro mě neskutečně uklidňující.

Mohlo by Vás zajímat:

Máma na přechodu Vendula Pizingerová: Nemůžu spát a přemýšlím, jak se v novém světě naučíme žít

Místní nemají skoro nic ani kuchyň, jen mobily

Naše další cesty vedly po dunách, po nádherných plážích a krásných místech, který jsou vlastně člověkem nepolíbený, až na odpadky. Každopádně jsme navštívili i jednu místní rodinu, což mi neudělalo moc dobře. Když jsem odtamtud odcházela, vzala jsem si z toho rozrušení jednu botu svoji a druhou někoho jinýho. Měli jsme pro děti a rodiny připravený dárky a musím říct, že žijou v neskutečný chudobě. Někteří bez oken kvůli horku, na stěně několik hřebíků, na kterých mají pověsený šaty, a jsou zvyklí sedět na kobercích na zemi.

Zaujal mě takovej bezzubej děda, měl hodně dcer a manželku a na zahradě jim rostla papája. Asi pokusně, protože oni neumí nic moc pěstovat. Teď se to prý učí, aby byli soběstačný. Na zahradě měli ještě kadidlovník (vůbec jsem nevěděla, že kadidlo je z kadidlovníku), pak tu papáju a takovej polozdechlej banán. Co je na tom k pousmání, je fakt, že doma sice vůbec nic nemají a vaří venku, ale mají mobil. Funguje tam nějaká místní síť. Jen my jsme teda byli bez signálu, což bylo vlastně osvobozující a fajn.

Mohlo by Vás zajímat:

Máma na přechodu: Ve Španělsku jsem byla občas pokrytá supími lejny, ale přežila jsem to, líčí Pizingerová

Místo k zamyšlení i odpočinku

Odnáším si odsud nezapomenutelný zážitek z tý krásný panensky čistý přírody. Když jsme byli v Nepálu pod Everestem – tam si už koupíte hamburger, je to tam celkem civilizovaný. Tady je to ještě turisticky nepolíbený, čistý a i těch koz je tam víc než obyvatel. Všudypřítomné kozí gangy. Jednoho dne jsme přistáli na pláži, který dominoval vrak lodi. Objevil se tam ne kozí, ale pro změnu dětský gang a byli trochu ostrý. Už jsem u sebe neměla žádný dárky. Pepovi tahali za batoh a pokoušeli se po nás házet písek a kameny.

Prožili jsme překrásný výlet na lodi a skončili zase na neuvěřitelný pláži, kde vůbec nic není. Vlastně ani palmy, takže na vás neustále svítí slunce. Pak pochopíte ty šátky na hlavách a že ta fůra oblečení vás vlastně chrání před sluncem. Vypovídající budou fotografie, který to dokonale vykreslují. Je to místo k zamyšlení, je to místo k odpočinku. Možná kdybyste se pohybovali sami a nemuseli mít průvodce… Vy ho ale musíte mít, jinak byste ani nedostali vízum. Takže kdo z vás bude mít odvahu, navštivte Jemen, navštivte Sokotru. A ještě k těm plážím – já pláže miluju, vždycky, když jsme na nějakou přijeli, tak jsem si říkala: “Ježišmarja!” To když po nás lezli poustevníci nebo kraby. Ale spát na pláži pod hvězdama, to je prostě nádherný a romantický.

Galerie Vendula Pizingerová s manželem na Sokotře

+ 13 fotek + 14 fotek